Normální je uplácet?

V anketě, do niž bylo zařazeno 158 států se Česko dělí o 47. místo s Řeckem, Namíbií a Slovenskem, když v desetistupňové škále korumpovanosti dosáhlo hodnocení 4,3 bodu. Mezi zeměmi, které byly nově přijaty do Evropské unie, je na tom Česká republika hůře, než Estonsko, Slovinsko či Maďarsko.

Hůře než Česko je na tom v našem okolí s korupcí už jenom Polsko, které se s indexem 3,4 bodu dostalo na 70. místo korupčního žebříčku.

Pro přehlednost - čím více bodů na této škále, tím lepší (čili méně zkorumpované) prostředí. Takže, kdyby nás to někoho zajímalo - s 9,7 bodu je v čele nejméně zkorumpovaných zemí Island, následovaný Finskem a Novým Zélandem s 9,6 bodu. Za nimi je Dánsko, první desítku nejméně korupcí devastovaných zemí uzavírá Austrálie a Rakousko.

Připadá mi, že umístění Polska a (koneckonců) nijak příznivé umístění České republiky jen hezky ilustrativně podkresluje současnou, zatím jen v obrysech se zjevující, šarádu kolem prodeje koncernu Unipetrol polské společnosti PKN Orlen. Což mě přivádí k jiné myšlence.

Samozřejmě, že veřejnost může prakticky donekonečna polykat všechny možné, většinou protichůdné, informace jednotlivých zúčastněných. Můžeme se všichni zabývat, každý podle svého zaměření a zájmu, jakož i chuti vůbec se věnovat takovému tématu, tím, do jaké míry a zda vůbec je české politické a ekonomické prostředí zkorumpováno. Můžeme odhadovat - podle výrazu tváří a jimi zvolených slov - kdo je jakým způsobem o rozměrech a jednotlivostech celé kauzy Unipetrol informován, případně - jak je do ní zapojen. Můžeme si klást otázky ve smyslu, zda nám takový politik připadá důvěryhodný, zda se za něj případně nestydíme, zda mu spíše věříme či nevěříme.

Je to ale všechno - opět pode mého - zbytečná ztráta času. Můj "zlepšovací" návrh je jednoduchý a poměrně brutální. Je postaven na případné přítomnosti tzv. svědomí v základní výbavě zúčastněných. Je též postaven na jakýchsi zbytcích toho, čemu se normálně říká etické či morální normy a je též postaven na hrubých schématech toho, čemu se - opět v normální společnosti - říká výchova...

Šlo by o jednoduchou záležitost. Každý ze zúčastněných, případně již nepřímo či dokonce i přímo obviňovaných aktérů té které aféry by byl veřejně vyzván, aby srovnatelně veřejně učinil čestné prohlášení. Myslím, že by stačilo, aby měl před televizními kamerami a mikrofony novinářů prohlásit prostou věc. Řekl (řekla) by, že jednoduše přísahá na smrt svých milovaných dětí, rodičů či jiných pro něj (pro ní) důležitých bytostí, že nemá s tou a tou kauzou nic společného, že úplatky doopravdy nebral (nebrala) - a bylo by po aférách. Buď bychom takové prohlášení od aktérů, kteří jsou díky tomuto negativnímu zájmu zbytečným středem mediální pozornosti, dostali nebo bychom se možná stali svědky prapodivných výmluv a vytáčení. Pak bychom ovšem věděli lépe, na čem jsme, na čem je celá naše společnost. Korupce, resp. jakákoli účast na ní by se stala tím, čím by měla být - totiž - negativním společenským jevem, a nikoli zůstat normou společenského styku.

Jiná možnost je ta, že jsme - jako společnost, jako stát - spokojeni s tím, že obsazujeme na žebříčku korupce 47. - 50. místo, že jsme rádi za index korupce v hodnotě 4,3, a že budeme i nadále s trochu perverzním zájmem sledovat reality show, kterou nám volení i nevolení zástupci a představitelé státu (a tím i celé společnosti) předvádějí...

Čímž chci naznačit, že nejde jen o Unipetrol, ale o..., no, vždyť vy víte, o co o všechno...