Praha volá svět! Radio Prague International slaví 90 let v éteru a odkrývá svou dramatickou historii
Mikrofony proti tankům. Jak zahraniční vysílání prožilo své nejdramatičtější léto
Pražské jaro otevřelo zahraničnímu vysílání Československého rozhlasu dveře do světa. Redaktoři poprvé po letech mluvili svobodně, posluchači psali tisíce dopisů a svět se zajímal o dění v Československu. O několik měsíců později už ale reportéři vysílali z tajné vily v Nuslích, zatímco před hlavní budovou duněly pásy sovětských tanků. Nový díl podcastové série přináší svědectví těch, kteří tehdy stáli u mikrofonů.
Námět: Klára Stejskalová, Jaromír Marek
Autor: Jaromír Marek
Čte: Vasil Fridrich
Rešerše: Archiv Českého rozhlasu
Dramaturg: David Hertl
Zvuk: Aleš Krupka
Premiéra: 13. 3. 2026
Druhá polovina šedesátých let přinesla do Československa uvolnění, které zasáhlo i zahraniční vysílání. Rozhlas se začal otevírat světu a svět se začal zajímat o nás. Redaktoři mohli mluvit svobodněji, tón se měnil, i když pomalu.
Zlom přišel v březnu 1968, kdy ÚV KSČ zrušil cenzuru. „Pražské jaro, to byla nádherná doba,“ vzpomíná tehdejší redaktorka francouzské redakce Pavla Jazairiová. „Najednou vycházely nové noviny, chodili jsme na italské filmy a o všem jsme mluvili otevřeně.“
Posluchači reagovali okamžitě. Z Evropy i Spojených států přicházely nadšené dopisy, v Africe a Latinské Americe spíše rozpaky – tamní publikum bylo zvyklé na jednoznačnější ideologický tón.
O to citlivěji vnímali změny komunističtí vůdci v okolních zemích. Východoněmecký šéf Walter Ulbricht dokonce nechal československé vysílání rušit. „Opakoval jsem jeho prohlášení na přání posluchačů,“ směje se po letech Bedřich Utitz. „To je dráždilo nejvíc.“
Mikrofony jako svědky okupace
V noci na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. Zahraniční vysílání se ocitlo v první linii. Vysílalo živě, bez příprav, často pod palbou.
„Ředitel nám říkal, že to jsou slepé náboje,“ vzpomíná redaktor Karel Wichs. „A v tom se nad námi vysypal strop.“
Když okupanti obsadili hlavní budovu rozhlasu, přišla nečekaná pomoc: italští komunisté, kteří v Praze tajně provozovali vlastní vysílání, nabídli českým kolegům své studio v nuselské vile. Odtud vznikaly krátké relace v pěti jazycích, které poslouchala celá Evropa.
Sověti nikdy netušili, odkud se vysílá. „Jednou zastavil před vilou tank,“ popisuje badatel Ulrico Bovo. „Redaktoři mysleli, že je našli. A voják si jen odskočil na roh ulice.“
Návrat do rozhlasu a začátek konce
Po dvou týdnech sovětská armáda budovu rozhlasu opustila. Redaktoři se vrátili do zdevastovaných kanceláří, technika byla vyrabovaná, místnosti znečištěné. Přesto se vysílání znovu rozběhlo.
Jenže atmosféra se rychle měnila. Začala normalizace – návrat cenzury, prověrky, nátlak. Zahraniční vysílání bylo označeno za „hnízdo kontrarevoluce“.
„Museli jsme podepsat souhlas se vstupem vojsk,“ říká Pavla Jazairiová. „Nepodepsala jsem. A byla jsem vlastně ráda, že mě vyhodili.“
Zkušené redaktory nahradila „nová mládež Leninova“ – často lidé bez jazykových znalostí, ale s ideologickou spolehlivostí. Italské vysílání bylo zrušeno úplně, mimo jiné proto, že italská komunistická strana invazi odsoudila.
Dlouhá cesta zpět
Na konci sedmdesátých let už zahraniční vysílání opět sloužilo jako nástroj propagandy. Komentátoři vysvětlovali krajanům v zahraničí, proč bylo Pražské jaro „pošlapáním komunistické morálky“.
Na své další jaro si Radio Praha muselo počkat až do roku 1989.
Poslechněte se třetí díl podcastové série, která připomíná, jak dramatické, odvážné i absurdní situace tehdy redaktoři prožívali – a jak se mikrofony Československého rozhlasu staly svědky jedné z nejdůležitějších kapitol našich moderních dějin.
Další díl uslyšíte v pátek 20. března.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
