Nobelova cena za grafen
V pořadí druhou udělenou letošní Nobelovu cenu si odnesla dvojice fyziků z bývalého Sovětského svazu. André Geim a Konstantin Novoselov byli oceněni „za průkopnické experimenty týkající se dvojrozměrného materiálu grafenu“.
André Geim (narozen 1958) a Konstantin Novoselov (narozen 1974) působí na britské Manchesterské univerzitě. Tady v roce 2004 vyrobili materiál, jehož existenci jiní fyzikové pokládali za nemožnou. Grafen představuje spolu s tuhou, diamantem a takzvanými fullereny jednu z forem čistého uhlíku. Tvoří ho rovinná síť, ve které jsou uhlíkové atomy pospojovány do tvaru šestiúhelníků - mají vzhled „včelí plástve“. První vzorek grafenu dvojice fyziků získala způsobem, který připomíná dětskou hru. Lepicí páskou se jim z obyčejné tuhy podařilo oddělit „vločku“, tvořenou pouze jednou vrstvou uhlíkových atomů. Právě monoatomární strukturu fyzikové považovali za příliš nestabilní.
Pro grafen však zřejmě běžná pravidla neplatí a unikátní struktura má unikátní vlastnosti. Grafen je nejtenčí a současně nejpevnější známý materiál s výjimečnými vodivými vlastnostmi. Experimenty s grafenem otevřely nové pole výzkumu kvantových jevů. Elektrony se v něm chovají, jako by neměly žádnou hmotnost a „létaly“ rychlostí světla. Grafenové tranzistory by proto byly mnohem rychlejší než současné tranzistory z křemíků a mohly by se uplatnit v nové generaci superrychlých počítačů. Grafen je zároveň průhledný, což z něj dělá ideální materiál na výrobu dotykových displejů, světelných panelů a snad i solárních článků. Pokud se smíchá s plasty, učiní z nich grafen vodiče a zvýší jejich mechanickou pevnost a odolnost vůči teplu. Grafen by tak mohl umožnit vývoj superpevných, odlehčených a tenkých materiálů, které by byly ideální na výrobu satelitů, letadel i automobilů.
Zdroj: Nobelprize.org
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.