No problema!

Taková slova napsal Luigi Canelloni v roce 1470 do svého deníku, který vstoupil do světové literatury pod titulem Tajný deník Luigiho Canelloniho, učně Leonarda da Vinci.

Žádná šifra mistra Leonarda, deník. Záznam skutečnosti, navíc psaný vtipně a po italsku, s temperamentem jižanů, kteří milují život odshora dolů a zase naopak.

Ovšem! Jak tak Luigi běduje nad pekařstvím, hned v prvních řádcích zalká, že iluze a skutečnost dvě strany mince jsou. "Řekl jsem si, že to bude pohodička. Jediné co budeš muset dělat, bude potloukat se kolem a tvářit se jako bohém," píše pln naděje náš milý Luigi. "Občas vyčistíš pár štětců, sem tam pomůžeš nádherným modelkám ze šatů, budeš nabízet zákazníkům víno a pečivo, a až všichni odejdou, trochu zameteš."

A hned přijde ta osudová věta a velké poznání: "Jak jsem se jenom mohl tak splést?" Ve větě další už buší holá a tvrdá skutečnost: "Mým šéfem je signore Verocchio, sám Mistr. Je to nejvýznamnější umělec. Bohužel neexistuje zakázka, kterou by odmítl - pracuje pro každého. Když si někdo z Medicejských (tahle rodina ovládá celou Florencii, tak si na ně radši dejte pozor), vezme do hlavy, že by chtěl sochu muže na koni v životní velikosti, Mistr řekne jenom: No problema! Pošlu chlapce pro deset tun bronzu. Když chtějí vymalovat strop Boha a všechny jeho anděly, Mistr řekne: No problema! Pošlu chlapce, aby postavil lešení. Když Medicejští zatouží po mramorových sochách na strýčkův hrob, Mistr řekne: no problema! Pošlu chlapce, aby nasekal půlku hor a přinesl ji domů na zádech."

Leč! Luigi není jen trpící chlapec s věčnou slzou na víčku. Má talent a je rozený psycholog. Napíše hned: "V naší dílně pracuje spousta umělců, ale jenom jeden je génius. Génius se jmenuje Leonardo da Vinci."

Pro dnešek vše z tajného deníku. Příště, kterak se věda, či spíše někteří vědci chovají k historii a samozřejmě: i ukázky z deníku Luigiho, zázračně objeveného docela nedávno.