Nizozemské volební zemětřesení

Gert Wilders proslul útoky proti přistěhovalců, zvláště muslimům. Podráždil nejen vyznavače proroka Mohameda, když přirovnal základní knihu islámu k Hitlerově Mein Kampfu. Wildersova Strana svobody však nepřitahuje pouze tím, co by se dalo v nadsázce označit za vědomou a cílenou politickou provokaci. Přitahovala a přitahuje tím, že míří na témata, která byla v liberální nizozemské politice takřka tabu. Tabu však nejčastěji padají, když se dostanou do rozporu s realitou. A nizozemskou realitou je příliv přistěhovalců, které už společnost nedokáže zvládat tak jako dříve. Výsledkem jsou čtvrti velkých měst, kde žijí druhé, třetí generace imigrantů v rodinách, které udržují kontakty především mezi sebou a daleko méně s většinovou společností.

Na důsledky tohoto stavu poukazoval a poukazuje Gert Wilders, a proto mu na jaře, když padla vláda premiéra Jana Petera Balkenendeho, předpovědi přisuzovaly další zisky hlasů. Jenže to bylo na jaře, když ještě všichni lidé v Evropě za sebou neměli zkušenost týdnů a měsíců zpráv popisujících, co všechno se může stát se zemí, která nemá v pořádku své finance. Proto naopak průzkumy nálad nizozemské veřejnosti těsně před volbami odhadovaly, že politik s plavovlasou hřívou bude muset postoupit prostor stranám, které nenabízejí jen protiimigrantské útoky, ale hlavně a především recepty na uzdravení ekonomiky.

Když se ve středu večer vynořily první odhady volebních výsledků, bylo jasné, že nizozemské království zažívá politické zemětřesení. Ještě nikdy – až na jedinou výjimku – se nestalo, že by vítěz voleb dostal méně než čtyřicet procent hlasů. A ještě nikdy se nestalo, aby strana, která by měla takovou pověst jako Strana svobody Gerta Wilderse, získala v celostátním měření sil třetí pozici. Sílu volebního otřesu demonstroval i fakt, že Balkenendeho křesťanští demokraté, kteří byli po deset let v zemi nejsilnější, ztratili polovinu poslaneckých mandátů.

Co znamená tento náraz do dosavadní konstelace politické scény? Především to, že zavedené strany se už nemohou spoléhat na to, že jsou zavedené. Jinými slovy, už ani zdaleka nemají své jisté. Druhá lekce zní, že v době hospodářské krize nejistí voliči volí nejisté vládní koalice – v tomto ohledu koneckonců není ani Česko přes rýsující se nebývalou vládní většinu vzhledem k nepříliš předvídatelné straně Věcí veřejných výjimkou.
Třetí lekce se dá číst tak, že v nejistých časech mohou mít své jisté populisté typu Gerta Wilderse. Trpívají však dvěma slabinami. Zaprvé, dokážou sice poukázat na problémy, kterým se jiné strany z nejrůznějších důvodů vyhýbají, ale málokdy nabízejí řešení těchto problémů. Zadruhé, jako spolčení, které drží dohromady především protest, jsou jen výjimečně schopny utvářet fungující vládní koalice. Populisté – samozřejmě pokud nezískají absolutní moc – vlády lépe boří, než sestavují.

A tady jsme u aktuálního konce nizozemského volebního příběhu. Voliči v předčasných volbách nedali žádné straně jednoznačný mandát k vládnutí, proto se příští koalice bude rodit dlouho a s potížemi. Pokud s ní nějakým způsobem bude spojen Gert Wilders, bude postavení příští vlády z principu vratké, a pokud s ní spojen nebude, tak ji bude rozhoupávat zvenčí.

S ohledem na hospodářský kontext v Evropě to není pro Nizozemsko slibná vyhlídka. Proto radost liberálů, jejichž předseda Mark Rutte bude za stranu po sto letech premiérské absence sestavovat vládu, nemusí mít dlouhé trvání. Dlouho nemusí znít jásot ani ve Straně práce, která získala ve volbách druhé místo a která je odsouzena ke spolupráci s liberály. Nejvíce však vyzkoušejí spořivé Nizozemsko finanční trhy, které – jak zakusila leckterá evropská země – trestají každou vládu, která nezačne dávat finance do pořádku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.