Neznámá Okinawa

Japonsko je krásným místem s výjimečnou kulturou, nicméně na svém území pouze velice těžce snáší odlišnost. Stejně to platí i pro japonskou společnost. Společensky přijatelné formulace jsou upřednostňovány před skutečnými názory, zájmy skupiny bývají nadřazovány potřebám jedince a v lidském chování bývají upřednostňovány zaběhlé, osvědčené vzorce. Kdo k japonským společenským hodnotám nemá přístup od útlého věku, zůstane navždy cizincem a ani sám nikdy úplně nepojme standardy japonského chování a mentality. Na Okinawanech člověk zpozoruje určitou živost a spontaneitu, která v japonské společnosti chybí, a upřímně, je v ní považována za rušivou.

Kulturní odkaz dnešní Okinawské prefektury a jejího obyvatelstva v sobě stmeluje kultury mnoha zemí jihovýchodní Asie, toto území do 70. let 19. století nikdy výlučně nepatřilo do japonské kulturní sféry vlivu.

Na území dnešní Okinawské prefektury od 15. století existovalo autonomní Rjúkjúské království. Jeho králové byli až do 19. století vazaly čínských císařů a k Číně vzhlíželi jako ke svému kulturnímu vzoru. Království žilo z obchodu s mnoha zeměmi tehdejší jihovýchodní Asie - Koreou, Japonskem, Jávou, Siamem (dnešní Thajsko), Čampou (dnešní Kambodža), Sumatrou, a dokonce některými indickými přístavy.

Oficiální architektura královského rodu měla rysy čínské, případně s okrasnými prvky siamskými či čampskými (kambodžskými). Okinawské ženy nosily náklady na hlavách stejně jako příslušníci některých národů v Tichomoří, vlasy si sčesávaly do uzlů, jaké bylo možné vidět i na ostrově Botel Tobago nebo v Siamu. Tradiční hudební nástroje byly dovezeny z kontinentální Číny a upraveny místním potřebám, pohyby rukou v okinawských lidových tancích obsahují podobné prvky jako tance thajské.

Rjúkjúané byli vzrůstově nižší než Japonci a měli snědší pokožku. Přesný původ jejich předků není zcela jasně doložen, má se však za to, že se na území dnešní Okinawské prefektury smísily kmeny migrující z Tichomoří s ainským etnikem a s přistěhovalci, kteří přišli z japonského ostrova Kjúšú.

Rjúkjú bylo roku 1609 tajně anektováno japonským šógunátem, který chtěl mít podíl z jeho obchodu se zámořím a od té doby království "sloužilo" dvěma pánům. Po zániku šógunátu v polovině 19. století Japonsko v rámci pevného vytyčení hranic svého území prohlásilo Rjúkjúské království za Okinawskou prefekturu a její obyvatele za japonské poddané. Pragmatičtí Rjúkjúané, jejichž populace tehdy čítala kolem 300 tisíc, se po několika desetiletích pasivního odporu vzdali a začátek 20. století přivítali už jako "Okinawané", přesvědčení poddaní japonského císaře.

Ač byli Okinawané navenek (hlavně v zahraničí) prohlašováni za rovnoprávné poddané císařství, japonská vláda vůči nim až do konce druhé světové války praktikovala asimilační politiku, která měla za cíl jejich úplné pojaponštění. (Což již samo o sobě vypovídá o rozdílnosti toho, jenž má být pojaponštěn.) Bylo zakázáno praktikování starých zvyků, nošení účesů v okinawském stylu, ve školách byla zavedena výuka výhradně ve standardní japonštině a žáci, kteří promluvili v rodném dialektu, museli nosit na krku tabulky s posměšnými nápisy. Během druhé světové války bylo užití okinawského dialektu dokonce považováno za projev neloajality císaři a jako takové trestáno smrtí.

V moderní době bylo pro Okinawany obtížné přijmout za vlastní japonský styl života a pro běžné Japonce bylo obtížné vycházet s Okinawany, kteří od začátku 19. století přijížděli za prací do průmyslových oblastí Ósaky a Tokia. Ukázněným a vysoce disciplinovaným Japoncům se okinawské obyvatelstvo a jejich uvolněné způsoby s "ležérním" přístupem, vlastním "jižním národům", jevily krajně nepřístojné. Ve 20. a 30. letech bylo běžné, že náborové kanceláře vyvěšovaly upozornění "Nepřijímáme Okinawany". V současné době žije po celém světě na 400 tisíc potomků Okinawanů, kteří vycestovali za prací. Tito lidé se od Japonců distancují a hlásí se k okinawskému původu.

Okinawané žijící v Japonsku sami sebe považují za Japonce. Vzhledem se od ostatních Japonců příliš neodlišují, přestože jisté fyziologické odlišnosti existují. Okinawané jsou podsaditější, nižší a mívají snědší pleť.

Starší generace, převážně lidé, kteří se přestěhovali do jiných japonských prefektur, v sobě mají zakořeněný stud za vlastní kulturu, která jim byla ve škole prezentována jako podřadná. Mladí lidé již tento extrém tak silně nepociťují, nicméně ještě v 70. letech minulého století jsou doloženy diskriminace Okinawanů na pracovištích v ostatních prefekturách, jejich slovní napadání či okaté odstrkování z kolektivu.

Podle průzkumu prováděného v 90. letech i v současnosti mnoho Okinawanů raději nezve své japonské přátele domů, protože se obávají jejich reakcí na poněkud odlišný interiér bytů a okinawskou stravu. Někteří Okinawané si v minulosti změnili nebo pojaponštili svá příjmení, aby byli snáze infiltrováni do japonské společnosti. Okinawští studenti na univerzitách se stále setkávají s tím, že jim jejich spolužáci jakožto cizincům chválí znalost japonského jazyka nebo dovednost v zacházení s hůlkami.

Je zřejmé, že ze strany japonské vlády se již od 19. století jednalo o podfuk ve velkém stylu. Připojení Okinawy bylo čistě účelové, znásilňování mentality jejího obyvatelstva pak nepochopitelné a kruté.

Moderní náhledy na dějiny japonských ostrovů razí teorii rozdělení těchto ostrovů do tří rovnoprávných kulturních sfér - ainské, japonské a rjúkjúské. O etnicitě Okinawanů se často diskutuje, nicméně diskuse zůstávají víceméně na vědecké úrovni. Běžné obyvatelstvo zjevně nestojí o ještě větší vyčleňování z japonské společnosti, než jaké jim přináší jejich kultura, ani kdyby na to měli z historického hlediska stokrát nárok.

V současnosti si Okinawané začínají uvědomovat pozitivní stránky své odlišné identity a prezentují je na festivalech okinawské kultury po celém Japonsku. Okinawská hudba, gastronomie, silná pálenka awamori a látky bingata jsou artikly, kterými se Okinawané zviditelňují. Bojové umění karate má rovněž svůj původ na Okinawě.