Nezávislost, nebo ignorance ?

Ta je podle Wagnerové důležitější než sám státní rozpočet. Soudce, říká Wagnerová, by měl být dostatečně materiálně zajištěn tak, aby nebyl vystaven pokušení, že kvůli materiálnímu nedostatku bude preferovat jednu stranu sporu, která mu nabídne určitou finanční kompenzaci. Je to na první poslech logické a srozumitelné vysvětlení. Pokud se nad ním zamyslíme hlouběji, najednou si uvědomíme ono čertovo kopýtko.

Kdyby ústavní soudkyně svůj postoj zdůvodnila tak, že příjem soudce se musí pohybovat na takové výši, aby jej neponižoval, aby vyjadřoval zájem společnosti soudce na dostatečně obecně přijatelné úrovni materiálně zajistit, aby nejen nestrádal, ale navíc mohl žít na úrovni, kterou u českého soudce předpokládáme, bylo by to celé v pořádku. Řekla by tak, že příjem, nemá-li být soudce náchylný ke korupci, sice sám problém neřeší, je to však nutná podmínka k tomu, abychom vůbec mohli něco takového od českého soudce očekávat. Příjem, který nesnižuje soudcovu důstojnost, který tak řečeno z něho nedělá sociální případ, jako je tomu běžně v případě učitelů či mnohých nemocničních lékařů, je nutným předpokladem, aby soudce vůči svému zaměstnavateli, jímž je daňový poplatník, cítil nezbytnou loajalitu. Příjem je tedy pouze základem, odrazovým můstkem. Pokud soudce není mravně integrovanou osobností, ctící nade vše svůj stav, může mít měsíční příjem třeba milion, a přesto podlehne prvnímu korupčnímu vábení.

Wagnerová nám vnucuje logiku korupčníků. Jejich heslem je, neexistuje nic, co by nešlo koupit, je to jen otázka ceny. Tlakem na co možná nejvyšší příjem soudce ze strany státu chce Wagnerová jakousi prevencí soudce přeplatit dříve, než tak učiní protější strana. To samozřejmě nefunguje. Ona protivná strana totiž vždycky bude disponovat vyššími sumami, vždy bude ve vyjednávání ceny za rozsudek pružnější, jen jednomu čelit neumí, totiž vnitřní mravní integritě, která člověku takové vábení nedovolí ani vyslechnout.

Příjem činitele, kterého bychom možná měli oslovovat ctihodnosti, musí samozřejmě odrážet úctu, kterou s jeho postavením spojujeme. Patrně bude vždy vyšší, než mají žalobci, ale nikdy nedosáhne výšin, kde se pohybují advokáti. A už vůbec ne výše, kterou může představovat v některých případech nabízený úplatek. Z toho úhlu pohledu příjem českých soudců - na okresních soudech v průměru bezmála 60 tisíc měsíčně, na krajích dokonce více než 70 tisíc - příjem, který mají soudci navíc zajištěn doživotně a dostane se ho jim, i kdyby čert na koze jezdil, což takový advokát, ve skutečnosti všemi podnikatelskými riziky ohrožený soukromník, sotva může říci, z tohoto úhlu pohledu je to věru příjem po výtce přiměřený. Spor o 13. a 14. plat se tak může jevit věčně živořícímu učiteli za 12 tisíc měsíčně nebo univerzitnímu profesorovi s 20 tisíci měsíčně jako spor o to, zda pan soudce i letos stráví dovolenou v Thajsku, či se bude muset spokojit s Chorvatskem. Z pohledu těchto dvou, kteří o dovolené spíš hledají práci navíc, aby si přivydělali, a byli, když už bídou, alespoň navoněnou, je to spor po výtce nemravný. Vyjadřuje tu a tam vyslovované pochyby, zda čeští soudci si nezávislost, které se jim dostalo vrchovatou měrou, ve vztahu ke zbytku společnosti poněkud nepletou s ignorancí.