Nevidomý běžec

Pohled na soupeření atletů je příležitostí, jak uvidět svět v lepším světle i přesto, že se nám před očima odehrávají nervy drásající souboje. Takový byl boj mezi Marion Jonesovou a Žannou Pintusevičovou na ženské stovce anebo soupeření tyčkařek, který nakonec vyhrála Stacey Dragilová. Anebo skok nezmara Jonathana Edwardse v trojskoku k osmi metrům. Noc z pondělí na úterý pak patřila i prvním pěti disciplínám desetiboje. Nejlépe z nich vyšel Dean Macey, ale pouze o jediný bod před Tomášem Dvořákem, který by jistě měnil výsledek výšky s Jiřím Rybou.

Od podívané na atlety soupeřící na hranicích lidských možností se v jednom okamžiku pozornost světa soustředila na běžce, kteří neviděli svůj cíl. Lorenzo Ricci, nevidomý běžec, proletěl sto metrů za jedenáct vteřin a jednasedmdesát setin a pak svět sledoval, jak se v cíli raduje z vítězství. Nejprve s vodičem, běžcem, který ho vedl po dráze, a pak se soupeři. Ti běžci, kteří o sobě v tom sprintu věděli, aniž by se viděli, se za cílem nacházeli, gratulovali vítězi a určitě je vůbec nenapadlo pochybovat o tom, že byl skutečně první. To spíše my, kteří vidíme, často nevěříme vlastním očím, protože věříme pouze tomu, co se nám hodí.

Při pohledu na ty nevidomé atlety si pak člověk najednou říká: ten svět asi nakonec nebude tak strašný, když ho s důvěrou berou takový, jaký je, ti, kteří ho nevidí.