Neviditelná policie včera a dnes

Jinými slovy: vzhledem k "šikovnosti" úředníků ministerstva vnitra jsou personální spisy příslušníků jakýmsi administrativním trikem nedostupné. Nebyly totiž, ač prý se tomu tak v roce 2000 stalo, zařazeny do tzv. "archiválií", takže jsou podle stávajících zákonných norem nedostupné.

Paradoxně tak kdokoli může prošťourávat minulost kohokoli, vedeného ve spisech někdejší StB, nikdo však nemůže zkoumat minulost těch, kteří tyto materiály vyráběli a do nich (jak to říct?) přispívali.

Velká část společenského procesu, nazývaného "zpracování minulosti" je tak, když neřeknu rovnou nemožná, pak jistě znehodnocená.

Kdyby se někdo chtěl zeptat, proč bychom se měli babrat v naší společné a nepěkné minulosti, pak neodpovím banálně, že proto "abychom se poučili z minulých chyb a neopakovali je", nýbrž odpovím malebnějším opisem.

Když se totiž nebudeme babrat v minulosti, bude nám často připadat nepochopitelné, proč v libovolných, spíše však v dobře načasovaných obdobích, vyplouvají na světlo světa různé ty politické aféry, cloumající pak mediální scénou - od bamberského kufříku až třeba po současný trhák v podobě tzv. "prodeje Unipetrolu".

Od toho se line ta druhá, paralelní linka zdůvodnění, proč je kolem nás všude tolik estébáků, a proč se o nich nesmíme nic dozvědět.

Inu proto, že jsou (nikoli snad pro celou společnost, nýbrž pro úzkou vrstvu mocipánů) neustále velice potřební - moc toho vědí, mají mocnou síť kontaktů, styků a hodně vlivu. Proto je (pro současnou garnituru mocných a vlivných) nutné dát jim dobrá místa a funkce, a v nich je schovávat před veřejností i za pomoci administrativních triků (jen na ministerstvu vnitra jich odhadem pracuje přes tisíc).

Rovněž je nutné (pro současnou garnituru mocných a vlivných) dát jim dost peněz, ať už v podobě současných dobrých kšeftů či postavení, nebo v předchozí podobě velkých odstupných a skvělých důchodů, popřípadě nějakou kombinaci obojího. Dokud budou estébáci takto "za vodou", česky "materiálně zajištěni", nemusí se dnešní mocní a vlivní obávat, že by z dosud umně utajovaných skutečností prosáklo na veřejnost víc, než je vzhledem k dobovým politickým manévrům z pohledu všech estébácko-ekonomicko-politických a vzájemně soupeřících skupin nutné.

Na stránkách pátečních Lidových novin politiku utajování personálních spisů příslušníků StB hájí i ministr vnitra František Bublan. To je poměrně smutné, ale zase ne tak nečekané. Jenom takovým hájením ministr vnitra jaksi doplňuje řady někdejších disidentů, po listopadu až překvapivě vstřícných ke svým bývalým pronásledovatelům.

Možná toho má ministr vnitra všeho až nad hlavu. Jeho ministerstvo totiž také. Miliardář Krejčí se jim, po úspěšném útěku neexistujícím záchodovým okénkem a následném bezproblémovém vycestování za hranice našich všedních dnů, opéká i se svými psíky na seychelských ostrovech (mimochodem, jestli jste to ještě někde nečetli - seychelské pasy si s manželkou pořídili už koncem roku 1996); zásah proti CzechTeku se nějak nedaří obhájit, i když se v tom zdůvodňování pletou důsledky s příčinami a dodržování právního řádu s demonstrací arogance moci - a (jak se také v tisku dočítám) na Karlově náměstí, kde se mají přes den nepřetržitě pohybovat tři pěší policejní hlídky a dvě hlídky strážníků, se před dvěma dny v podvečer nemotala jediná uniforma, aby tam předešla vraždě. Přitom míst (a to nejenom v hlavním městě), kterým se vlastního života dbalý občan raději vyhne, je víc a uniformu nějaké státem (tedy občany) placené bezpečnostní služby tam prakticky nevidět.

Když tyhle informace bez velké představivosti spletu dohromady - je podivné, že estébáci jsou neustále neviditelní, za to všude a jsou mocní.

Oproti tomu policie není skoro nikde a neviditelná je rovněž. V okamžiku, když se někde objeví - ve vile, nebo na louce - je bezmocná a zpacká, co jen jde a ještě se diví, když se tomu někdo diví...