Nestor

Bylo to správné a pravdivé. Pavel Tigrid byl o den mladší a o rok starší než Československá republika a od svých prvních dospělých kroků se s temperamentem jemu vlastním pustil do dlouhého zápasu o prosazení demokracie ve své zemi. Do jejích základů se vlastně narodil. K jejímu prvnímu dvacetiletí přispěl zapáleným působením mezi mladou demokratickou levicí. Další dekáda znamenala pro něho první emigraci a dlouhé měsíce u mikrofonu Československého vysílání britského rozhlasu a na stránkách exilového tisku. U novin zůstal i po válce. A v Týdeníku "Obzory" vystupoval znovu neohroženě na obranu demokracie.

Nebylo to jednoduché. Komunistická strana se tvářila vlastenecky. Odhalovat a pojmenovávat její triky vyžadovalo odvahu i publicistický um. Pavel Tigrid měl vždycky obojího nadbytek. Ukázalo se to v plné síle v dalších dlouhých 40 letech jeho druhé emigrace. Z Londýna, z Mnichova, z New Yorku a z Paříže burcoval čím dále znavenější duši národa, ke kterému se vždycky a všude zjevně hlásil. Vydal několik významných politických knih. Spoluzakládal Svobodnou Evropu a v časopise Svědectví vybudoval váženou tribunu exilového politického a kulturního myšlení.

Tribunu, která je podnes nedocenitelným dokladem kontinuity zápasu o demokratické Československo. Včetně projevu domácí opozice, kterým dával Tigrid od 70 let široký prostor. Samozřejmě především tam, kde šlo o střet názorů. Pavel Tigrid byl laskavý sršatec. Měl onu vzácnou schopnost věnovat se svému protějšku tak upřímně, že pro ty dva jakoby v té chvíli nic jiného na světě neexistovalo. Byl to skutečný, nepředstíraný zájem o názory druhých lidí.

Tigrid byl rád, když se s někým v názoru shodl. Když tomu ovšem bylo naopak, neskrýval ani na vteřinu, že nesouhlasí a důkladně s plamennou argumentací zdůvodnil svoje stanovisko. Ústně i písemně. V několika světových jazycích. I když samozřejmě nejraději česky. Jeho čeština nenesla nikdy ani stín dlouholetého odloučení od rodné země. Byl taky vždycky otevřen styku, byť samozřejmě opatrnému, s poutníky z Československa. Měl jsem to štěstí potkat Pavla Tigrida v polovině 60 let a byl jsem doslova zaskočen jeho přesnou informovaností o dění doma a zároveň touhou dozvědět se, jak to vidí jeho nový kolega.

Neměl nikdy, dnes leckdy tak farizejsky či bezhlavě primitivní antikomunistické záchvaty, které by mu bránily v debatě s kýmkoli. Byl natolik vzdělaný a přesvědčený demokrat, že mu debata s názorovým protivníkem nebyla na překážku. Mohl si to také dovolit. Nebyl vázán žádnou politickou stranou ani úřadem. Když se pak na čas stal členem vlády znovuzaváděné československé demokracie, bylo to pro něho i pro dějiny zasloužené zadostiučinění. Stejně jako jeho nepochybně užitečná poradenská činnost pro prezidenta, který mohl konečně naplno užít vědomostí a zkušeností jemu dlouho známého Nestora.

S Pavlem Tigridem odchází kus československých i českých dějin. Nejen našich osobních, kterých si tolik vážím, ale kus živé historie, do které vložil s velkým užitkem veškerou svou tvořivou energii.