Ness a Hoffman

Hoffman tehdy nařídil vypnutí vysílačů Českého rozhlasu, čímž, jak zní soudní výrok, zabránil, aby obyvatelé byli informováni o prohlášení tehdejšího Ústředního výboru KSČ, které odmítalo právě probíhající okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Hlavní námitka, kterou člověk proti rozsudku může mít, spočívá v tom, že Hoffman byl odsouzen za to, řekněme, nejmenší, čeho se tehdy dopustil. Současný tribunál ho odsoudil za porušení komunistického trestního řádu. Což je sice v pořádku, ale kdyby se to mělo brát do hloubky a ze široka, ten řád porušily tisíce lidí. Byli za to tehdy souzeni a odsouzeni, později osvobozeni a rehabilitováni, načež nyní aby mysleli na to, že díky odsouzení Hoffmana by jejich rehabilitované osudy mohly být ohroženy a že by mohli být znovu postaveni před soud. Nepříjemná představa.

Nicméně dá se říct, že alespoň nějakého trestu se Hoffmanovi, jako zatím prvnímu a jedinému představiteli někdejšího režimu, dostalo. Jeho tehdejší soudruzi, Jakeš, Biľak a Lenárt, tedy ti, kteří měli v srpnu 1968 připravovat převzetí moci takzvanou dělnicko rolnickou vládou, jež se měl formovat v době invaze na sovětské ambasádě v Praze, zatím spravedlnosti unikají. Hoffman též unikl tomu, aby byl souzen právě v souvislosti s činností, jež měla tehdy zavést onu dělnicko-rolnickou vládu, za vlastizradu. I když by docela dobře souzen být mohl. Chybí jen patřičný důkazní materiál. Ať už by ty důkazy měly podobu výpovědí tehdejších kumpánů, či dokumentů, které jsou nejspíš uschovány kdesi v hloubi kremelských archivů.

A tak je komentátorovou povinností pochválit to, že soud našel alespoň nějaký důvod a k němu patřičné důkazy. I když?

A nyní přichází chvíli pro historický výlet za Elliotem Nessem.

V polovině dvacátých let minulého století, kdy byla ve Spojených státech uzákoněna prohibice, se stalo to, čemu se říká "zákon nechtěného účinku". Prohibice nezpůsobila, že by lidé přestali pít. Naopak. Tehdejší americká administrativa tím v podstatě předala vládu do rukou gangsterů, kteří díky enormním ziskům z různých nezákonných obchodů,( včetně výroby, pašování a distribuce ilegální drogy zvané"alkohol"), byli schopni podplatit kohokoli ze státní či federální správy. A mohli si dělat co chtěli. A také to dělali. Jedním z hodně slavných gangsterů té doby byl Alfonse Capone, či krátce Al Capone.

Okolnost, že se živil nezákonnou činností, byla všeobecně známa. Alfonso se tím nijak netajil. Bylo mu to šumafuk. Neb měl podplaceny téměř všechny široko daleko kolem sebe, novináři, (kteří mu vyráběli, jak se dnes říká, "image") počínaje a soudci, kteří ho měli soudit, konče.

Vzhledem k tomu, že ze shora uvedených korupčních důvodů nemohl být vsazen za mříže třeba za to, že na jeho pokyn byli vražděni jemu nepohodlní lidé, bylo nutné najít, jednak náhradní možnost, za co Al Caponeho do basy dostat, za druhé pak lidi, kteří by to byli schopni po právní stránce připravit a dotáhnout do konce. Našli se. Skupina federálních vyšetřovacích agentů vedená, tady ho máme, Elliotem Nessem, přezdívaná pro svou neústupnost a zarputilost, jakož i za další vlastnosti, "nepodplatitelní", tak dlouho trpělivě a za cenu všemožných strádání sháněla důkazy proti světu gangsterů, až se jim podařilo dostat i Al Capona. Nikoli za pašování, za vraždy, za korupci, ale za dokazatelné a u soudu později dokázané daňové podvody. Tedy oklikou, nikoli nepodobnou té naší dnešní.

V tomto smyslu může člověk poslat rychlý pozdrav a tichou vzpomínku Elliotu Nessovi a doufat, že se při příštím projednávání Hoffmanova případu vrchním soudem, k němuž se odsouzený odvolal, nedočkáme nějaké změny, jež by odpovídala spíše chicagskému soudnímu podnebí první třetiny minulého století.