Nespokojenost Izraelců s jednáními premiéra Olmerta

Čím déle schází na izraelské politické scéně, tím více Izraelci utvrzují v přesvědčení, že kdyby byl zůstal zdráv a u moci, situace v zemi by dnes vypadala jinak. Šaron by nikdy nejmenoval ministrem obrany neschopného Amira Perece, Palestinci by si netroufli ostřelovat izraelská města raketami, Izrael by neprohrál válku s libanonským Hizballáhem, anebo by se do ní vůbec nepustil, nedošlo by k letním únosům tří izraelských vojáků Palestinci a Libanonci nebo by už dávno byli na svobodě. A v neposlední řadě by se Ariel Šaron mnohem důrazněji postavil k hrozbě jaderného Íránu, soudí mnozí politologové, Šaronovi spolupracovníci i izraelská veřejnost. Je těžké spekulovat, o kolik jiná by situace skutečně byla, kdyby byl březnové volby vyhrál Šaron a nikoli jeho zástupce Ehud Olmert, který se funkce prozatímního premiéra ujal hned po Šaronově mrtvici.

Faktem však je, že Olmert zkazil, co mohl a ztratil skoro všechnu popularitu, které se těšil ještě loni touto dobou. Podle nejnovějšího průzkumu, který izraelská média zveřejnila ve středu, hodnotí jeho výkon ve funkci jako špatný sedmdesát sedm procent Izraelců, zatímco před rokem ho čtyřiačtyřicet procent občanů považovalo za nejlepšího vůdce v zemi. Zhruba třetinu příznivců dokázal Olmert ztratit ještě před březnovými volbami, ale nejvíce Izraelce rozhněval svým postupem za letní války s Hizballáhem a neúčinným bojem proti palestinským raketám. Nesouhlas vyvolalo i jeho rozhodnutí přistoupit na příměří s palestinskými teroristy, které slouží jen k jejich přípravě k novým útokům. Ale i Olmertova neochota zasáhnout proti pokračujícímu ostřelování. Od vyhlášení příměří koncem listopadu dopadlo na Izrael už na osmdesát raket. Za kontroverzní se považuje i Olmertovo rozhodnutí poskytnout zbraně hnutí Fatah předsedy palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse k boji proti vládnímu Hamasu nebo za stejným účelem vpustit do země nechvalně známé krvelačné zabijáky z Badrových brigád Organizace pro osvobození Palestiny, které se před lety podařilo vyhostit do Jordánska.

Nelibost vzbudilo i prosincové setkání s Mahmúdem Abbásem, kterému dal Olmert řadu sporných slibů. Špatně dopadl i čtvrteční summit s egyptským prezidentem Husním Mubarakem v egyptském Šarm al-Šajchu. Očekávala se přátelská atmosféra a řada zajímavých oznámení, například o krocích k navázání izraelské spolupráce se Saúdskou Arábií a státy v Perském zálivu za účelem společného boje proti šíitskému extremismu nebo o uspořádání summitu Egypta, Izraele, Jordánska a palestinské samosprávy. Mubarak však neměl dobrou náladu a zkazila mu ji nejen nová vlna násilností mezi Hamasem a Fatahem, která si ve čtvrtek vyžádala osm mrtvých a na třicet zraněných. Hodinu před schůzkou došlo k nepodařené protiteroristické operaci izraelské armády v Ramalláhu na západním břehu Jordánu, která skončila přestřelkou a čtyřmi mrtvými palestinskými civilisty.

Místo egyptských úsměvů se tak Olmert dočkal Mubarakovy ostré kritiky za izraelské útoky a pokárání, že takto k míru dojít nelze. Olmert se za civilní ztráty omluvil, ale zdůraznil, že Izrael musí bránit své obyvatele před teroristickými útoky. Tím však egyptského prezidenta jen více rozhněval. Mubarak potom s přehledem odmítl Olmertovy výtky, že se Egypt dostatečně nesnaží zabránit pašování zbraní Palestinci do pásma Gazy a nepohnula s ním ani Olmertova kritika ostřelování Izraele palestinskými raketami.

Mubarak bez mrknutí oka prohlásil, že, cituji: "Rakety budou létat vždycky, ale kvůli dvěma ostřelovačům přece nezastavíme mírový proces." Konec citátu. V Šarm al-Šajchu tak nedošlo ani k nejočekávanějšímu oznámení o uzavření dohody o propuštění izraelského desátníka Gilada Šalita uneseného v červnu, jejímž prostředníkem je právě Egypt. O výměně Šalita za množství palestinských vězňů se hovoří už mnoho měsíců, ale k zásadnímu průlomu nikdy nedošlo. Izraelská vláda trvá na tom, že prvním krokem musí být propuštění Šalita, zatímco Palestinci chtějí simultánní výměnu. Shoda zatím nenastala ani v otázce počtu osvobozených palestinských vězňů. Hamas jich požaduje až patnáct set, což Izraeli připadá neadekvátní. Jediným úspěchem Olmertovy schůzky s Mubarakem bylo, že Egypt z průtahů v jednání o Šalitově propuštění obvinil palestinskou a nikoli izraelskou stranu. Čtvrteční summit Izraeli opět nic nepřinesl, stejně jako prosincová schůzka s Mahmúdem Abbásem, jen posílil názor, že Olmert je slabý vůdce a prohloubil stesk po Arielu Šaronovi. Jak se nedávno vyjádřil jeden izraelský komentátor, kdyby se dnes Šaron probral z kómatu a viděl, kam to Olmert dovedl, okamžitě by požádal, aby ho zase rychle uspali.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .