Nesnesitelná lehkost literární konstrukce

24. listopad 2006

Myšlenkový svět knih Milana Kundery má bezesporu svou integritu: přesto je však možno se ptát i po hodnotě jednotlivých knih, které Kunderovo dílo skládají. Nesnesitelná lehkost bytí, která u nás nyní vychází, obsadila na dlouhou dobu čelní pozici v žebříčku Top ten.

Starý americký film na téma uvedené knihy byl uveden na ČT 1 v památných listopadových dnech. To jsou důvody, proč se budeme touto knihou dnes - v tomto pořadu - zabývat. Podotýkám jen, že citáty jsou uváděny z původního vydání Sixty-eight Publishers.

Ústředním tématem knihy je parafráze Nietzscheho teorie věčného návratu: jen ve světě, kde se vše bude stále opakovat, se budeme chovat s plnou odpovědností. Ve světě, založeném na neexistenci návratu je ale, cituji, vše předem odpuštěno a tedy i vše cynicky dovoleno, konec citátu. Odtud tedy onen - poněkud plytký soud - o nesnesitelné lehkosti bytí v životě, který se nebude opakovat.

Chápu, že apartnost této myšlenky Kunderu zaujala. Tím však, že na ní a na protikladu lehkosti a tíže postavil celý román, podstoupil riziko, že jej napíše a la these. A tomuto nebezpečí - podle mého názoru - podlehl.

Do popsaného myšlenkového schématu je zasazen příběh Tomáše a Terezy, kulisa sovětských tanků a československé normalizace i příběhy a postavy episodické.

Prizmatem lehkosti a tíže je dokonce viděna i smrt: Sabina, bývalá Tomášova milenka, má být zpopelněna a popel rozprášen - Sabina proto zemře ve znamení lehkosti. Tomáš s Terezou, kteří byli rozdrceni nákladním autem, zemřeli ve znamení tíže. Získáváme sice velmi efektní protiklad, naznačující i smrt ve znamení tíže v totalitním režimu, ale srovnáváme nesrovnatelné: jednou pohřeb, po druhé způsob smrti.

Tézovitost a malá autentičnost románu se nevyčerpává jen filosofickým - píšu v uvozovkách - schématem. Kniha je částečně fikcí, částečně ovšem má popisovat i československé reálie. Zjednodušenost a konjukturálnost autorova pohledu naplňuje mnohdy kriteria toho, co sám řekl v knize - o kýči, cituji: kýč nemůže spočívat na nezvyklé situaci, nýbrž na základních obrazech, které mají lidé vtlučeny do paměti, konec citátu. Nuže, základním obrazem - podle této definice kýče - roku šedesátého osmého je všudypřítomnost sovětských tanků. Tanky jím však zůstanou v Kunderově podání i po sedmi měsících od srpna - Tomáš potká jejich kolonu na cestě ze Švýcarska - v době, kdy už žádné tanky po silnicích nejezdily. Základním obrazem českého venkova, obrazem takřka ladovským, je pohled na děvečku, jak žene na pastvu krávy. Tereza, když žije s Tomášem na venkově, je proto vyhání na pastvu každý den - v Československu sedmdesátých let, kdy se žádné krávy na pastvu nevyháněly. Apolitická idyla venkova navíc připomíná, spíše než naši vesnici, vyhnanství za carského Ruska do jakéhosi neurčitého místa, vzdáleného od střediska politické moci.

Výrazným epickým prvkem je anekdotické vidění světa, které se projevuje všudypřítomností pocitu absurdity. Anekdoticky, s notnou dávkou lapidárnosti, jež působí ovšem většinou neuvěřitelně plytkým dojmem, je charakterizován i Tomáš, cituji: Je třeba dodržovat pravidlo čísla tři. Buď je možno se vidět s jednou ženou krátce po sobě, ale v tom případě nikdy ne více než třikrát. Anebo je možno se s ní stýkat dlouhá léta, ale jen za podmínky, že mezi jednotlivými setkáními uplynou nejméně tři týdny. Nebo, znovu cituji: Neměl sílu ovládnout chuť na jiné ženy.Nikdo nevěděl lépe než on, že jeho avantýry Terezu v ničem neohrožují. Proč by se jich měl vzdávat? Zdálo se mu to stejně nesmyslné, jako kdyby si chtěl odepřít chodit na fotbal, konec citátů. A hotovo. Žádný svár mezi touhou a morálkou, štěstím a zoufalstvím: ne, místo toho sled apartních milostných scén, působící takřka dojmem povinného taxativního popsání jednotlivých poloh a scén souloží.

Život mezi lehkostí a tíží, ve zjednodušených obrazech normalizovaného Československa a v množství anekdot se odehrává v zemi nikoho: neznáme reálie Tomášovy lékařské existence, neznáme - kromě posedlosti ženami - ani žádné jeho ozvláštňující reálie osobní. Přátelé jsou vždy jen "přátelé", ale neznáme jediného z nich. Syn je dlouho jen "syn", až ke konci je mu přiděleno jméno. Pointování motivů je násilné, trčí z textu a znemožňuje příběhům, aby žily vlastním, ozvláštněným životem.

Nedojímá nás proto ani příliš střet hrdinův s režimem, protože se odehrává v neautentické kulise, které nevěříme. Nesnesitelná lehkost, s jakou autor konstruuje příběh Tomáše - i když se pohybujeme většinou v reálném prostředí Československa, které však autor už nezná - nevypovídá proto nic o tragickém údělu člověka, žijícího v zemi, která procházela svým tragickým obdobím. A my jen litujeme, že se pro nedostatek času nemůžeme věnovat knize intenzivněji.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio