Nerozhodná Merkelová by se neměla snažit napodobovat Theresu Mayovou, píše Die Welt

Britská komentátorka Anne McElvoyová v úvodu svého textu připomíná Tracey Ullmanovou, jež na britské stanici BBC pravidelně paroduje šéfku německé vlády. Merkelová si v podání této bavičky ve skečích láme hlavu nad neschopností britského kabinetu rozhodovat a trápí se chováním sebestředného francouzského prezidenta Emanuela Macrona.

Satira zde nemíří jen na vnější rysy, ale i na současný nelehký úděl obou političek. Například Mayová je zobrazena jako beznadějná postarší žena v modrém kostýmku, která naprosto bez souvislosti se situací shromažďuje dámské lodičky. Jak Merkelová, tak britská premiérka mají v parodickém ztvárnění jedno společné – snaží se uniknout tlaku, který na ně vyvíjí společnost, přičemž se stahují do světa neužitečných protokolů a laciných politických postojů.

Brexit a uprchlictví

Obě ženy ale mají společného mnohem více, než si lidé většinou myslí, upozorňuje McElvoyová. Veřejnost je definuje na základě jediného tématu, jemuž ani jedna z nich nemůže uniknout, ani jej nemůže vyřešit. V případě Mayové je to brexit, Merkelová se zase potýká s následky přílivu uprchlíků do Evropské unie z roku 2015.

Jejich konání je tak určováno právě těmito událostmi. Německo je přitom magnetem pro nově příchozí migranty a zdá se, že jím zůstane i nadále. Neobyčejná situace z přelomu let 2015 a 2016 sebou přinesla ohromné následky. V Německu o azyl žádá více lidí než v jakékoli jiné evropské, ba dokonce i světové zemi, píše Die Welt.

Kromě toho má Berlín problémy s rychlostí vyřizování žádostí. A to přesto, že spolková republika provozuje doslova byrokratický labyrint, alespoň co se týče uznávání azylu nebo zamítání podaných žádostí.

Zřejmě každá vláda, jež by se snažila jednat z humanitárního pohledu a hledat přitom rovnováhu s požadavky domácích obyvatel, by se ocitla před podobnou výzvou jako Německo. Nicméně intenzita současné debaty o migrantech v zemi narostla do nebývalých rozměrů. V posledních dnech ji vyostřilo i jednání ministra vnitra Horsta Seehofera, který se ostře staví proti kancléřčiným shovívavým postojům.

„Bavorsko na prvním místě“

Plány Seehofera, předsedy bavorské Křesťanskosociální unie (CSU), se v očích McElvoyové nesou v duchu hesla „Bavorsko na prvním místě“ a v otázce uzavření hranic kopírují styl pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD). „Naše společnosti by se ale primárně neměly definovat na základě toho, koho mezi sebe chtějí a nechtějí,“ apeluje komentátorka.

Za německými hranicemi prý nicméně nikdo nechápe, proč by Spolková republika měla přijímat ty migranty, kteří se již registrovali v jiné unijní zemi. Mnohé „chytré hlavy“ navíc děsí už jen samotné pomyšlení na komplikovanost německé byrokracie. Aby člověk vůbec pochopil právnické termíny spojené s migrací, musí mít rozsáhlé juristické znalosti. Lidé se ptají, jestli takový systém vůbec může fungovat, anebo jestli se jedná jen o předhánění se na politické scéně.

Německo a Velkou Británii v současnosti také spojuje jedna důležitá okolnost. Podle Anne McElvoyové je to působení mnoha politických elit, jež snižují váhu otázek trápících většinové obyvatelstvo. Dělají tak navíc jazykem, který běžného občana z diskuze vylučuje, a tudíž ho ignorují. Z tohoto pohledu se pak není možné divit tomu, že mezi lidmi roste pocit křivdy a daří se populistickým hnutím.

Německo samo za sebe

Současná pozice Angely Merkelové dopadá na celou Evropu. Jisté staré bismarckovské rčení říká, že se Evropy dovolávají ti, kteří svých cílů nemohou dosáhnout samotní. V debatě o imigraci má být kontinentální úroveň odpovědí na otázky dostupnosti zdrojů a zejména toho, s kolika lidmi zvnějšku se dokáže společnost vypořádat.

Theresa Mayová se nachází v překvapivě podobné situaci s Angelou Merkelovou|foto: CC BY-NC-ND 2.0, Number 10

Pokud si ale Německo přeje liberálnější výklad azylového práva než ostatní evropské země, je to pouze jeho vlastní záležitost, soudí Anne McElvoyová. Snaha řešit problém migrace na celoevropské úrovni kancléřce umožní odklonit tlak ze svého kabinetu směrem ven a následně pokračovat ve stejném duchu jako doposud.

Nicméně v jednom má německá kancléřka podle britské novinářky pravdu: uzavírání hranic je nakažlivé, což lze vidět na případu Maďarska nebo Slovinska. Síla Evropské unie spočívá v neposlední řadě v důvěře obyvatel jednotlivých států v politiku, která odráží jejich přání a představy. Patová situace mezi Merkelovou a Seehoferem ale ukazuje dva zcela rozdílné pohledy na věc.

„Jaká rada by se tedy hodila německé kancléřce?“ ptá se komentátorka. Rozhodně jí nedoporučuje hrát si na Theresu Mayovou, jež prý není schopná odpovídat ani na banální otázky na národní úrovni. Ostatně mnoho současných politiků mluví obšírně a přitom vlastně nic neříkají.

Floskule a emoce

Slovník Angely Merkelové v poslední době ale působí problémy i kovaným germanistům. Co si třeba myslet o floskuli „žádný automatismus“, kterou kancléřka použila v souvislosti s nápadem Seehofera uzavřít hranice? Nebo o výroku, že politika je vždy spojená s emocemi. „A proto jde pocitově o věc – nebo věcně o pocity“ – připomíná další nedávná nesrozumitelná kancléřčina slova deník Die Welt. 

Žádné evropské řešení migrační problematiky neexistuje, myslí si komentátorka McElvoyová. I když se to třeba těm, co o něj stojí, nemusí líbit, každá země podle ní cítí a volí jinak. To nejlepší, v co kancléřka může doufat, je omezená dohoda s hrstkou migraci nakloněných států. Už neplatí teze z éry bývalého německého kancléře Helmuta Kohla a francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, že na všechny problémy jsou již existující odpovědi.

Existenční otázky bez řešení

 Od 90. let se v evropské debatě mnohé změnilo. A ani Unie roku 2015 – a už vůbec ne ta současná rozpolcená a oslabená – není schopná vyřešit filozofické a existenční otázky migrační krize. Angela Merkelová tak působí tak trochu jako Houdini – umí se brilantně vyvléct z tlaku a výzev. Nicméně otázka zní, jestli se jí podaří uniknout pohromě, kterou představuje současná nepřehledná situace.

 Azyl a migrace jsou totiž témata, se kterými středoví politici rádi balancují, snaží se jim vyhýbat a doufají, že se nějak vyřeší sama. „A přesně takovým způsobem politiku nadále dělat nelze. Politici se musí shodnou na tom, co vlastně chtějí a co ne. Evropa totiž není duch z lahve, který plní přání,“ píše Anne McElvoyová v německé listu Die Welt.