Nepokoje ve Francii pohledem Marokánce

23. listopad 2005

Nepokoje, které zachvátily v minulých dnech Francii, komentuje celý svět, ale jen málo hlasů se ozvalo přímo z postižené komunity afrických přistěhovalců. Před několika dny konečně promluvil někdo z nich, a sice nejznámnější marokánský spisovatel žijící od začátku sedmdesátých let v Paříži, pan Tahar ben Jelloun. Pokusím se shrnout jeho úvahy z článku, který nazval: Spálená země.

Základní myšlenka zní: Těžké pracovní podmínky přistěhovalců z Magrebu, jak se říká všem zemím severní Afriky kromě Egypta, nemožnost sehnat práci a neperspektivnost jejich životní situace nestačí k tomu, aby se vysvětlily důvody nepokojů v předměstských čtvrtích velkých aglomerací. Marokánský spisovatel tvrdí: Rozhněvaná mládež přišla zdaleka a její problém s identitou je důležitější než její chudoba.

Titi mladíci jsou nuceni žít mezi dvěma zeměmi, například mezi Alžírem a Francií, aniž se přitom mohou identifikovat s některou z nich. Francie je sice jejich zemí, narodili se tam, ale tato země je nepřijala a nedovolí jim, řečeno obrazně, sedět s ostatními za jedním stolem. Vytlačila je z měst do chudých předměstských ghett, kde ani vzdělání není dostatečné. Tito mladíci se cítí být vyloučení a odmítnutí francouzskou společností a v zemi, odkud přišli rodiče, se už necítí doma. Vyvolanými nepokoji nastavují své zemí zrcadlo, ale Francie se v něm nechce vidět. Je třeba si přiznat, říká spisovatel, že Francie nikdy neměla řádnou přistěhovaleckou politiku, která by vážně počítala se začleněním cizinců. A hlavně, píše spisovatel: Francouzská společnost si nikdy nepřipustila, že emigranté mají děti a že tyto děti už nejsou žádní cizinci, ale Francouzi. Proto je nedorozumění tak veliké. Možnost tuto situaci řešit se promeškala už dávno a bylo jedno, jestli byla u moci pravice, nebo levice. Obě politická křídla situaci nechtěla vidět a jakémukoliv řešení se vyhýbala.

Stačí sebemenší záminka, aby tito frustrovaní mladíci začali na ulicích zapalovat auta svým sousedům, rozbíjeli nákupní centra, v nichž rodiče nakupoují a podpalovat popelnice. Přesto, domnívá se marocký spisovatel, nelze o těchto mladých lidech hovořit jako o bezcílných rebelech. Oni přesně vědí, co činí a jen reagují na tragédii, tedy na neodiskutovatelnou nespravedlnost.

Podle autora mají tyo události hluboké historické kořeny a poukazují na starý ambivalentní vztah Francie k Alžíru, který si tato země nechce vůbec přiznat, a to i tehdy, když tyto staré chyby dostaly dnešní agresivní podobu. Spisovatel říká: Tito mladíci nechtějí nic víc, než čestně žít v míru a pracovat. Protože si už nevědí se svou situací rady, tak na sebe alespoň upozorňují pouličními kravály.

Bohužel - podle autora citovaného článku - vláda o těchto hlubších kořenech nepokojů nechce nic slyšet a celou situaci zjednodušuje jen na bezpečnostní problém. Na nepokoje se dívá jen jako na rušení veřejného pořádku a odpovídá na ně represemi.

A protože se toto vše děje zrovna v době, kdy se objevil nový fenomen, a to je islamismus, získala dezorientovaná mládež novou naději. To je hlavní další důvod, proč se část této mládeže obrací k Francii zády.

A my můžeme dodat: protože se ve Francii blíží prezidentské volby, na skutečné dlouhodobé řešení nebude čas. Prioritu dostanou evidentně krátkodobá řešení, protože ministr vnitra Sarkozy je i jeden z kandidátů na příštího prezidenta. Nepokoje se mohou opakovat.

Spustit audio