Nepokoje kvůli hrobům v Palestině

Kamenem úrazu, a to téměř doslova, byla dvě konkrétní místa, totiž hrobka patriarchů v Hebronu a hrobka biblické pramatky Ráchel nedaleko od Betléma.

Palestinské náboženské stanovisko je, že se v obou případech jedná o mešity, a Izrael nemá právo takové budovy označovat za své, tedy židovské dědictví. Zařazení památek na seznam prý povede k tomu, že Izrael v budoucnu muslimům zabrání v přístupu k nim. Je tu i argument politický. Hebron i Ráchelina hrobka leží na Západním břehu, tedy na území, které si nárokuje Palestinská samospráva pro svůj budoucí stát. V izraelském kroku tedy vidí pokus tato území si osobovat. Je pravda, že obě místa byla na izraelský vládní seznam zařazena až na nátlak izraelských nacionalistických stran.

A je tu také třetí rovina, řekněme takticko-diplomatická. Představitelé Palestinské samosprávy využili okolnosti a začali vyvíjet na Izraelce tlak. Palestinské straně se podařilo vytvořit dojem, že zařazení dvou pro židy tak důležitých míst na seznam památek je nějakým zásadním přelomovým krokem, a tuto interpretaci částečně vnutili třeba i některým představitelům OSN. Izraelského kroku také využili ke svržení viny za stagnující mírová jednání. Představitelé hnutí Fatah, kteří už více než rok vrší stále nové podmínky, za kterých jsou ochotni začít jednání s izraelskou vládnou, náhle tvrdí, že premiér Netanjahu tímto krokem znemožnil jednání. Rovněž střety palestinských mladíků s izraelskou policií připomínají některé jiné incidenty, kdy Palestinská samospráva vyřešila své problémy odvedením pozornosti tím, že vyvolala potyčky s Izraelci. Případ zmíněných historických míst totiž nevyvolává dojem, že by se Palestinci museli bát o přístup ke svým posvátným místům. V obou případech jde však o velmi odlišný příběh.

Hrobka pramatky Ráchel je na cestě z Jeruzaléma do Betléma. Pravděpodobně se jedná o byzantskou, a nikoli starověkou stavbu z doby, ke které se svým názvem hlásí. Nikdy se nejednalo o muslimské posvátné místo, i když se objevily pokusy tuto malou stavbu z politických důvodů islamizovat. Dnes je však toto místo velmi obtížně přístupné, Izraelci jej totiž začlenili do bezpečnostní bariéry, která jej obklopuje ze všech stran. Dostat k němu je tedy možné jen z izraelské strany pomocí zvláštního autobusu. Ráchelina hrobka je cílem desítek tisíc židovských náboženských návštěvníků, kteří se sem chodí modlit, zejména v záležitostech potomstva. Z náboženského hlediska se muslimové nemusejí cítit utlačeni, protože jde o místo vážící se k židovským dějinám. Z politického hlediska je důležité, že je v bezprostřední blízkosti známé betonové bariéry, kterou však Izraelci nebudou chtít odstranit, a to bez ohledu na to, zda je Ráchelina hrobka součástí seznamu izraelských historických památek nebo ne.

Hrobka patriarchů v Hebronu má složitější osud. Jde o místo, které se tradičně považuje za pozemek, který biblický praotec Abrahám koupil, když chtěl pohřbít svou ženu Sáru. Postupně zde podle biblického podání spočinul i on sám, jeho syn Izák, snacha Rebeka, vnuk Jákob a jeho žena Lea. Chybí tedy jen Ráchel, o jejímž hrobě byla řeč před chvílí. Židovská tradice o praotcích a pramatkách se stala jak známo součástí také křesťanské dějepravy, a nakonec zčásti i muslimské. Podle Mohameda, který na judaismus i křesťanství navazoval, byl Abrahám - tedy Ibrahím - muslimský prorok, stejně jako některé další biblické postavy. Původně židovské místo si nárokovali i křesťané a muslimové a v průběhu středověku si několikrát vzájemně pobořili své mešity a kostely postavené na místě posledního odpočinku svého společného duchovního předka. Klid v Hebronu nebyl ani v moderní době. Po krvavém incidentu z roku 1994 Izraelci rozhodli, že Hrobku patriarchů, na rozdíl od Rácheliny hrobky dosti rozlehlou budovu, rozdělí na židovskou a muslimskou část. Obě náboženské komunity přistupují k hrobům Abraháma a dalších patricharchů ze své strany, aniž by se viděli.

Problém byl nábožensky a prakticky vyřešen, má však i nadále geopolitickou výbušnost. Hebron je převážně arabské město, židů zde žije jen několik stovek. V sousedství je však židovské město Kiriat Arba, a jak vůli němu, tak i kvůli náboženskému významu Hebronu pro židy se Izrael ani po uzavření míru a dohodě o hranicích nebude chtít vzdát. Proto Palestinci vidí za začleněním Hebronu na seznam památek nebezpečí pro další vývoj. Ovšem tento akt nijak nepopírá muslimské nároky, ani muslimům nebrání v přístupu do mešity nad hrobkami. Ani z minulosti nejsou známa opatření, která by muslimům bránila v přístupu k jejich posvátným místům, s výjimkou mešit na Chrámové hoře, kam byl omezován přístup v době Intifády. I když se jedná o místo pro židy vůbec nejposvátnější, izraelská vláda nikdy nepřevzala nad Chrámovou horou pramovoc, a ponechala ji plně v rukou muslimské rady.

Nábožensky významná místa však do budoucna zřejmě budou čím dál častějším zdrojem záměrného nebo i neplánovaného napětí a konfliktu. Nedávno byla napadena palestinská mešita, z posledních dnů pochází incident, při němž židovští radikálové obsadili starou synagogu v palestinském Jerichu. Tentokrát vše dopadlo dobře, protože navzdory všeobecnému přesvědčení jsou kontakty mezi izraelskou armádou a palestinskou bezpečností v rukou Fatahu relativně dobré. Izraelští vojáci tak mohli přijet do Jericha a - v uvozovkách - své radikály odvést pryč, aniž by zbytečně vzniklo nebezpečné napětí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .