Nepokoj v US: zrání, anebo spíš chaos?

Její dva poslanci se rozhodli, že se stanou disidenty, protože jim jejich politické přesvědčení nedovoluje mlčky přihlížet tomu, jak vládní koalice prosazuje cíle, které jsou s jejich přesvědčením v rozporu. - Připusťme pro začátek, že tomu tak skutečně je. Není to ostatně poprvé, kdy slyšíme takto zdůvodňovat nekonformnost politika vůči momentální stranické linii. Prý by to byl ústup od původního programu; zrada na voličích. Tak pravil svého času i pan Hojdar, pan Majzlík i paní Marvanová. Uvnitř ČSSD poletují tato okřídlená slůvka co chvíli.

Je to zvláštní: politickým profesionálům nedochází, že jakmile jejich strana uzavře koaliční dohodu s jinou stranou, nezbývá než některé programové cíle na čas odložit. Vždyť jejich koaliční partner musí učinit totéž! Že by to jejich voliči nepochopili? Vyloučeno to není. Je možné, že někteří voliči se řídí zásadou "všechno, nebo nic" a očekávají, že jimi zvolená strana se bude chovat tak, jako kdyby získala nejméně 51% parlamentních křesel. A nejsou to jen voliči. Tato vrtohlavost není cizí ani členské základně, ba ani mnohým funkcionářům. - Kterou stranu mám tím na mysli? Spíš se ptejme, o které to neplatí. Ta otázka nás možná přivede do rozpaků.

US je jedinou parlamentní stranou, která reprezentuje pravicové ideje v relativně nejčistší podobě. Za těch 14 let jsme se mohli přesvědčit, že národ má pro ně porozumění jen ve velmi omezené míře (kritériem jsou tu volební výsledky). Vždyť i mateřská bytost, jejímž je US dítkem, totiž ODS, musela svou nabídku rozšířit o možnosti zcela jiné povahy a prokázat, že s nějakou ryzí pravicovostí zachází velmi pružně. Že nad jistými neřestmi, v národě zakořeněnými, je ochotna přimhouřit oko.

Ve srovnání s ní připomíná US spíše náboženskou společnost, jíž jde o hlásání určité věrouky, a v případě nezdaru o osvědčování věrnosti idejím. Anebo avantgardní skupinu umělců, kteří se snaží svým manifestem vykřesat nové vnímání skutečnosti. To je jistě užitečné konání, ale nepřísluší politické straně. Může se pak stát, že US - věrná svému ideovému východisku - způsobí, že z politické hry vypadne, čímž urychlí integrační proces na levici, konkrétně sbližování ČSSD a KSČM. Že by toto bylo jejím cílem?

Taky je ale možné, že všechny ty řeči o věrnosti programu a zradě na voličích, ať už je vyslovuje pan Hojdar nebo pan Vrbík, jsou jen efektní zástěrkou úmyslů zcela jiných. - Paní Marvanovou z takového úskoku sice nepodezírám, zato si kladu otázku, za jakých okolností se věrnost programu stává politickou naivitou. Nemohu se ovšem vyhnout další otázce: kde je ona mez, po jejímž překročení se pružný vztah k vlastnímu programu stává cynismem?

US v uplynulé politické sezóně mohla imponovat tím, že dělala, co mohla. Zbyla na ni role myšky v pohádce o veliké řepě. Snažila se, zejména v osobě pana Mareše, ovlivnit aspoň směr tahu. Na víc neměla. Její nynější vnitřní nepokoj jí sympatizanty dosavadního pragmatismu odradí. Možná, že jí získá jiné; třeba vyznavače čistoty původních idejí. Časem se dovíme, kterých bylo víc.

Co mají dělat vyznavači ušlechtilých idejí, ať pravicových, anebo jiných, po nichž není poptávka? Obávám se, že parlament a politická scéna tu není nejvhodnějším působištěm. Tam budou nejspíš převálcováni. Asi by měli sestoupit na úroveň o mnoho nižší. Měli by se stát kantory, vychovateli, vedoucími organizací mládeže, strůjci občanských iniciativ, buditeli v nejlepším slova smyslu, a postupně zdola vytvářet onu společenskou objednávku, jíž se jim zatím nedostává.