Není a přesto je

Na rovinu - kdyby se v tomto případě jednalo o paní XY z Horní Dolní, zvedl by možná ruku s propisovačkou místní kronikář. A možná ani ten ne. Veřejně známá osoba se objeví na titulních stránkách deníků a v hlavních zprávách elektronických médií - takže se to prostě minout nedá. Proveďme tedy několik obvyklých prostocviků, neboť případ paní Bohdalové není ani výjimečný, ani ojedinělý: Za a) - Otázka, zda spolupracovala se Státní bezpečností se (jak známo) nedá vyřešit soudní cestou. Dá se vyřešit toliko cestou svědomí. Tečka. Za b) - Potvrzení o tom, že v seznamech StB figurují neoprávněně, získaly celé zástupy skutečných udavačů a gaunerů. Ministerstvo vnitra, které je správcem archivů a seznamů, se (opět - jak známo) brání proti podobným žalobám, v jaké nyní uspěla paní Bohdalová, jen formálně. Jinými slovy - její super-zviditelněný případ je super-návodem pro všechny případné zájemce o soudní papír na jakousi "nevinnost" ve srovnatelných kauzách. Další tečka. Za c) - díky případu paní Bohdalové se jen o něco více zviditelnil mechanismus fungování příslušných zákonů. Na straně jedné má ministerstvo vnitra povinnost zveřejnit seznamy agentů a spolupracovníků StB, na straně druhé nemá možnost ověřit jejich pravost či pravdivost. Tak se může přihodit - a věru, že se to děje tak často, až se lustrační zákon stává pomalu směšností - že se v seznamech objevují jak lidé naprosto nevinní, tak lotři prvního řádu. Lotři obvykle umějí i lotrovsky zařídit, aby se (zcela formálně, leč právě onou soudní cestou) před veřejností očistili a získali příslušný nevinnostní glejt. Šmejdí pak ve vyšších kruzích společenské, podnikatelské a politické elity, zatímco obyčejný člověk se buď stáhne uraženě do pozadí, popřípadě jeho nevinnostní glejt nemá v jeho okolí, patřičně nevýznamném a prostém, žádnou váhu. Což vede k dalšímu bodu: Za d) - jediné, co může člověk v postavení paní Bohdalové, když už o to tolik stojí, udělat je - vyjít se svou kauzou na veřejnost a pokusit se všem vysvětlit, jak to všechno bylo. Což slavná herečka dělá a není vůbec jisté, zda jí taková publicita pomáhá nebo škodí, respektive zda to celé pomůže i paní XY z Horní Dolní. Kdyby to náhodou nebylo jasné, tak mluvím o tom, že jediným viditelným výsledkem dosavadního průběhu případu paní Bohdalové není nic jiného, než její přítomnost v titulcích hlavních zpráv. Odborníci na publicitu vědí, že negativní reklama je rovněž reklama, a vyznění případu paní Bohdalové je - řekněme - neutrální. Pár plus-bodů navíc. V našem materiálním a materialistickém světe platí, že kdo není vidět v médiích, jako by neexistoval. Kdybych měl na starost "public relations" pro paní Bohdalovou, následovala by za pár týdnů knížka vzpomínek "Jak jsem nespolupracovala s StB", pak by přišel televizní medailonek protagonistky na téma "Život v totalitě", a v jednání by byl i popřípadě seriál na téma mezilidských a pracovních vztahů populárních umělců v době tzv."normalizace". Paní Bohdalová dala u soudu k dobru historku o tom, jak jí před případným tlakem ze strany StB varovala další herecká legenda - Jan Werich. Jako by si tím vyvoláváním duchů přivolala i ten rozsudek, který je zcela ve stylu Werichovy Princezny Koloběžky - s estébáky nespolupracovala, ale něco s nimi měla. Jiřina Bohdalová i její advokát Josef Lžíčar tvrdí, že se proti rozsudku odvolají a potáhnou to třeba až k Ústavnímu soudu. Bravo - seriál tedy pokračovat bude, a třeba se i nějakou náhodou stane, že nějakým bočním efektem snažení jedné slavné osobnosti bude pomoženo nevinným obětem estébácké zvůle. Třeba tím, že by na popud Ústavního soudu (až se tam případ paní Bohdalové dostane, jestli se dostane.) došlo k novele zákona. Pro ty ze skutečně nevinných obětí estébácké zvůle, které by uměly dokázat, že se na jejich seznamech ocitly prokazatelně zmanipulovaně a žádným způsobem s StB nespolupracovaly, by novela zajišťovala jejich vyzmizíkovaní z příslušných archivů.