Nemocnice
Velká většina poslanců a senátorů schválila vyslání vojenské nemocnice do Iráku. Proti byli komunisté. Chyběl jim mandát OSN a přednost by dali lékařům v civilu, aby to nevypadalo, že se zapojujeme do války. Má-li ovšem nemocnice pomáhat při záchraně životů, proč čekat na OSN? A pokud jde o typ nemocnice, ta vojenská je jistě vhodnější, protože v místech, nad kterými létaly bombardéry a kterými pak projela americká námořní pěchota, asi lékaři nebudou podávat acylpyrin či sirup proti kašli.
Odhaduje se, že vedle zhruba tří tisíců a sedmi stovek Iráčanů, kterým už žádný doktor nepomůže, bylo mnoho tisíc lidí zraněno. Pokud se komunistům na vyslání nemocnice mohlo něco zdát politicky málo suverénní, pak asi to, že většinu nákladů spojených s jejím provozem mají hradit Američané. Tato okolnost ovšem předmětem politických sporů není. Naši lékaři odcestují do země, ve které se podle mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International, starají Američané a Britové spíše o ochranu zařízení na těžbu ropy, než o ochranu nemocnic, civilních osob a systémů rozvodu pitné vody.
Není pravděpodobné, že by lékaři byli vnímáni jako okupanti. Pokud jde o jinou výtku, že totiž nemocnice odjíždí do Iráku pozdě, je s podivem, že takto nespokojení poslanci nenavrhli pro jistotu rozšířit polní nemocnici mandát i pro případnou práci v Sýrii. Ušetřilo by se případné další hlasování a rozhodnutí přesunout chirurgy od Basry k Damašku by mohlo být věcí skutečně krátké chvíle. Jistě je to úvaha předčasná, zatím Američané Sýrii pouze uzavřeli kohouty ropovodu, aby ani kapka irácké ropy neodtekla politicky špatným směrem. Jenomže při spolupráci s partnery, kteří vedou preventivní války, je prozíravé také preventivně plánovat nasazení chirurgů.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.