Nemocenská supluje záchrannou síť podnikatelů

Českým uším, navyklým v době transformace rétorice o liberálním trhu bez přívlastků, to zní asi dost cize, ale i podnikatelé potřebují čas od času záchrannou síť. Konkrétně třeba ve chvíli, kdy poté, co mají sice zaručené zakázky v blízké budoucnosti, jim momentálně pro zaměstnance chybí práce. Stát se to může a nemusí to být vždycky jenom neschopností vedení zajistit pro svůj podnik plynulý přísun zákazníků.

Jak se to někdy řeší, je mezitím známo. Osazenstvu je vedením závodu dáno najevo, aby si pokud možno nechali napsat neschopenku. Zaměstnavatel ušetří a má zaměstnance k dispozici hned, jakmile je zase práce. Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v posledních čtyřech letech trvale stoupá počet případů pracovní neschopnosti.

Zatímco v roce 1998 to bylo na sto pojištěnců přes sedmdesát devět případů, bylo jich loni už o sedm víc. Také průměrná délka pracovní neschopnosti se prodloužila a to o víc než dva na téměř třicet dnů. Chatrnějším zdravím národa takový nárůst vysvětlitelný není. Ke zneužívání nemocenské docházelo už za minulého režimu a po roce 89 se v nových návycích pokračovalo dál.

Přesněji řečeno, pokračovaly v nich ty skupiny zaměstnanců, pro které není platově velký rozdíl být v práci nebo na neschopence. V polovině devadesátých let se statistikou nemocnosti v někdejším východním bloku zabýval týdeník Respekt a došel k závěru, že zatímco se například v sousedním východním Německu po sjednocení dramaticky snížila nemocnost, Češi se, když přišel kapitalismus - ?hodili marod?.

Podle šetření Svazu průmyslu vykazují největší nemocnost pracovníci s měsíčním platem deset až patnáct tisíc korun hrubého. Nejčastěji zaznamenaná doba nemoci je buď do dvou týdnů a nebo víc, než jeden měsíc. Statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí zase uvádějí, že nejčastěji jsou nemocní lidé s platem do osmi tisíc korun. Mezitím se v tom ovšem naučili chodit i podniky. Podle poslance Martina Kocourka z ODS je cílové posílání lidí na nemocenskou masovým jevem, který se údajně podílí na nárůstu nemocnosti, odhadem až dvěma procenty.

To nepřekvapuje. Jestliže v některých podnicích zaznamenávají například v období chřipkových epidemií až třicet pět procent nemocných, snadno může vedení, které se přechodně ocitne ve finančních potížích, získat pocit, že dalších dvacet procent se v celkové statistice taky už nějak ztratí. Podle ministra Sobotky se ovšem dějí i věci ještě závažnější.

Jsou prý i případy, kdy firma vezme zaměstnance, vystaví mu fiktivní plat v takové výši, aby čerpal maximální nemocenské dávky, což je v prvních třech dnech něco málo přes tři sta korun a poté čtyři sta devatenáct korun a domluví se s ním, že brzy dlouhodobě onemocní. Část prostředků z nemocenské pak vrací tomu, kdo mu takový život umožnil, konec citátu. Je evidentní, že tak široké zneužívání je nutno eliminovat.

Podle návrhu ministra Škromacha by první tři dny byla dávka o polovinu nižší, než dnes a v prvních třech týdnech by ji vypláceli zaměstnavatelé. Ti by platili o to méně do zdravotního pojištění a měli by možnost postihovat zaměstnance v případě, že porušují léčebný režim a to dokonce i výpovědí. Také počet lékařů, kteří smějí vystavovat neschopenky, by se měl snížit. Dodejme, že tímto způsobem se dá ovšem vyřešit jenom jedna strana mince.

Potíží zaměstnavatelů, kteří se dostali do finančních nesnází, se opatření tohoto druhu nedotknou. V rámci podpory podnikání existují přitom na západ od Šumavy modely, o kterých by nejspíš stálo za to uvažovat. Podnikatel, který se dostane do přechodné tísně, ale zakázky bude zaručeně mít v blízké budoucnosti, může například v sousedním Německu ohlásit takzvanou kurzarbait.

V praxi to znamená, že jeho zaměstnanci pracují třeba jenom na poloviční úvazek a část ušlého platu jim doplácí pracovní úřad z pojištění v nezaměstnanosti. Lze namítnout, že obojí, jak nezaměstnanecké, tak nemocenské dávky, jdou ze státní pokladny. Nepochybně se však jedná o systémově mnohem čistší řešení a především se nikdo nedopouští kriminálního jednání, totiž podvodu. Přihlásit své zaměstnance na zkrácenou pracovní dobu lze jenom v rámci přesné procedury, která brání zneužívání.

Stát totiž v takovém případě musí vždycky posoudit, jestli je podnik ještě perspektivní a nebo zda mu opravdu nezbývá, než bankrot. V prvním případě je pro stát určitě výhodnější zaměstnavatelům přechodně pomoci. Když nic jiného, ušetří tak na podpoře v nezaměstnanosti jejich zaměstnanců alespoň polovinu.