Německo po úspěchu pravice v parlamentních volbách

Proč se tak nestalo? Zanedbali socialisté v západní Evropě něco ze svých tradičních programů? Odpovědí na tuto a další otázky je jistě celá řada. Pokusím se naznačit jen některé. Začnu u toho, že v dnešní politice hrají významnou roli politické osobnosti, jejich profil a schopnosti přesvědčit veřejnost, že jsou těmi správnými vůdci v době špatného počasí. Nemusí ani disponovat velkými programy na zlepšení situace, stačí, když se prezentují jako někdo, kdo umí zvládnout cokoli, ze všeho najít nějaké východisko. Když se podíváme na Německo, můžeme říct, že kancléřka Merkelová poslední volby vyhrála právě proto, že se jeví jako někdo, kdo má vnitřní stabilitu, vytrvalost a chytrost, díky nimž se nepouští do žádných experimentů, ale ani větších reforem.

Odpovídá to převažující náladě ve veřejnosti, že se současná nepříjemná situace musí nějak přečkat, hlavní je, aby se krize příliš nedotkla existujících úspor. Německá sociální demokracie pak volby prohrála, protože stále měnila své vedoucí představitele a jevila se jako tápající a nervózní strana. Jednou byli socialisté v depresi, podruhé vyhlašovali, že přijde zvrat a oni volby vyhrají, jednou se přikláněli k radikální levici, straně Die Linke, podruhé deklarovali, že s nimi nechtějí mít nic společného. Mluvili občas o reformách, což jim na důvěře také nepřidalo, protože většina pragmaticky smýšlejících lidí už dnes ví, že každá sebelepší reforma může mít velmi špatné dopady na většinu obyvatel. Proto když slyší slovo reforma, sahají si instinktivně na peněženky.

Často se uvádí, že v dobách krize většina lidí očekává všechna řešení od státu a spoléhají se na jeho přerozdělovací a pečovatelské aktivity. Dnes se ukazuje, že to je pravda jen zčásti a situace se liší země od země. V Česku to například podle mého názoru platí a proto má sociální demokracie velkou šanci vyhrát volby, i když se jí ostatní strany snaží předstihnout v populistických slibech. V Německu už nikdo v nějaké sliby státu příliš nevěří a většina si uvědomuje, že hlavní je, aby stát příliš neutrácel, nezadlužoval se a nechal občany, aby si poradili sami. Je to samozřejmě iluze, protože mohutný sociální systém, jenž v Německu existuje, si lidé už ani příliš neuvědomují a někdy se chovají jako malé děti, které si sebevědomě vykračují po světě a nevnímají, že je na každém kroku hlídá starostlivá rodičovská ruka. Merkelová volby pravici vyhrála, ale nebyla v tom sama. Pomohl jí předseda liberálů Westerwelle, jenž budí sympatie svou bezstarostností a veselým úsměvem. Heslo žít a nechat žít může v krizových dobách působit osvěžujícím dojmem, ale pouze v kombinaci s ustaranou kancléřkou, na níž je spolehnutí, že vždy najde nějaké řešení. Ve vládě možná usedne liberálka Silvana Koch-Mehrin, která se před několika lety proslavila výrokem, že ze sedmi tisíc euro přece normální žena s dětmi nemůže vyjít. Jako poslankyně Evropského parlamentu pak zaujala, stejně jako český poslanec Zahradil, svou minimální přítomností na zasedáních. Podle posledních průzkumů veřejného mínění věří dvě třetiny občanů, že černo-žlutá vláda, tedy vláda CDU, CSU a Liberálů má největší kompetenci postarat se o nový hospodářský růst, ačkoli by mohli vědět, že nový hospodářský růst záleží na vládě asi tolik, jako závisí na české vládě počet bouraček na dálnici z Prahy do Brna. Závisí, ale jen zprostředkovaně a rámcově. Hlavní viníci jsou známi: neschopná česká policie a Češi, kteří se ještě neuměli vyrovnat s novými silnými auty.

Hodně iracionální je pak důvěra v dobře vypadajícího Karl-Theodora zu Guttenberg jako spolkového ministra hospodářství za CSU. Kdysi ještě platilo, že ministrem hospodářství musí být člověk se značnými praktickými zkušenostmi, dnes rozhoduje spíše mediální obraz. Guttenberg například vedl před časem správu rodinného majetku a nebyl v tom příliš úspěšný. Těžko si tedy představit, že by mu v Německu někdo svěřil správu svého majetku, ale se státním majetkem je to patrně něco jiného.Většina občanů pak nevěří, že budoucí německá vládní koalice bude schopná zajišťovat sociální spravedlnost a přesto jí dala důvěru. Svědčí to o poměrně zajímavé okolnosti, že totiž lidem jde spíše o znovuobnovení hospodářského růstu než o typicky české kramářství okolo sociálních dávek, které se jednou, slovy tehdejšího ministra Kalouska, štědře rozdávají "našim maminkám" a podruhé se jim zase z rukou vyrvou. Se zdůvodněním, že ať se tedy řekne, kde na to má stát brát? Skoro by se chtělo říci, že třeba z omezení výdajů na neustále nové vyzbrojování české armády, která přitom dosáhla limitu své účasti v Afghánistánu jednou tisícovkou svých příslušníků, ale pak stejně všichni mlčí. Podobně to platí o dohadech o měnové reformě, které mají v Čechách povahu nekonečně dlouhého seriálu typu Dallas, zatímco v Německu si větší daňovou reformu přeje pouze každý třetí občan, nanejvýš menší daňové korektury. Jinými slovy, v posledních volbách v Německu zvítězil pragmatismus voličů, zabarvený několika iluzemi o povaze vládních činitelů a sociální demokracie prohrála proto, že je to strana, která se ve své existenci prostě neobejde bez větších vizí, bez ideologie a určitého nadšení. A pokud to nedokáže ve společnosti probudit, snadno ji porazí trio Merkelová, Westerwelle a zu Guttenberg. Pro neúspěchy socialistických stran v jiných západoevropských zemích existují pochopitelně zase jiné důvody, ale jedno mají společné: v dnešní Evropě, zasažené krizí, se nenosí velké vize a projekty do budoucnosti. Určující jsou běžné starosti občanů a jejich preference těm, kdo se hlavně pokouší omezit rozsah způsobených ztrát a škod a netváří se přitom jako mučedníci. Čas sociálních demokratů v západní Evropě zase přijde, ale až poté, co přejde krize, lidem se začne dařit lépe a budou mít zase náladu na vizionáře a reformátory.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .