Německem cloumá skandál

Nadlepšení k poslaneckému platu dostávali od roku 1990, tedy od doby, kdy jako zaměstnanci koncernu odešli do politiky. Moderátorka Maybritt Illner v úvodu k debatě, kterou na toto téma odstartovala v rámci diskusního pořadu Berlin Mitte napsala: "Jestliže jsou politici současně členy poradních orgánů, figurují ve funkcích poradců anebo prostě na výplatní listině jenom proto, že pro firmu před nástupem politické kariéry pracovali, mohou díky tomu vytvářet zcela nová propojení a provozovat lobbystickou práci. Díky nejnovějším odhalením je zřejmé: Lobbyisté nesedí naproti těm, kteří v politice rozhodují, ale přímo v parlamentu. Významně to usnadňuje samu lobbystickou práci."

Sami politici svoji vedlejší angažovanost obhajují jednak snahou být neustále v kontaktu s původní profesí, jednak nejistou budoucností demokraticky voleného politického profesionála. Oba argumenty jsou bezesporu hodny zřetele.

Stát se profesionálním politikem v demokratickém prostředí není rozhodně jistou existencí. Dnes je ve funkci, zítra je grémium bez náhrady demokraticky odvolá. Prakticky žádná ochranná lhůta. Žádná možnost obrátit se k soudu. Podejmout se role profesionálního politika je nejen službou veřejnosti, voličstvu, ale současně sebou nese i určitou míru oběti.S výjimkou těch, kteří se od dob studií pustili na politickou dráhu, každý politický profesionál novic nejen si musí začít osvojovat novou ne zrovna jednoduchou profesi, současně ale své původní se značnými tempy začíná vzdalovat. Náhlé ukončení politické kariéry, se kterým musí neustále počítat, v důsledku toho může znamenat, že jinak pro něj cesta nazpátek do původní profese přestane existovat.

A tak nás nepřekvapuje, jestliže politický profesionál, původně lékař, se snaží být v kontaktu se svou nemocnicí nebo praxí, advokát se svou kanceláří a inženýr se svým projekčním ateliérem.

Kritici této dvojkolejnosti tvrdí, jak uvádí Meybritt Illner, že tu hořká příchuť střetu zájmů zůstává. Už ale nenavrhují, jak takovou situaci řešit. Má se zmíněná dvojkolejnost zakázat? Neuškodíme takovým zákazem světu politiky více, než mu škodí současná dvojkolejnost? Pokud si případní političtí profesionálové nebudou moci udržovat kontakt se svou původní profesí, budou mít ještě zájem vstupovat na politická kolbiště? Neprosadí se tak ve společnosti heslo, kdo nic neumí v parlamentu okouní?

Střet zájmu, o kterém je tu řeč, tkví v tom, že politik si může být sám sobě lobbyistou. Jeho rozhodování je ovlivněno nejen programem strany, v jejíž řadách do zastupitelského sboru vstoupil, ale i původní profesí, za níž inkasuje vedlejší příjem. A tak si znovu položme otázku. Do jaké míry je tento nepochybný střet zájmů fatální? A zda rizika, která vyvolá jeho administrativní řešení, nejsou pro politiku daleko osudovější?

Nás může jen těšit, že problém střetu zájmů, který v současné době řeší český parlament v souvislosti s účastí komunálních a krajských politických profesionálů v dozorčích radách městských a krajských podniků není nijak vzdálen problémům, které si nadělilo sousední Německo.

Jedno je ale v obou případech nepochybné. Demokratická politika je plná překvapení a osudových rizik. I kdybychom se uregulovali, uadministrovali a ukontrolovali, stále bude mít něco v záloze. Podstatná proto není míra regulací, kontrol a administrativních omezení, podstatná je míra otevřenosti a průhlednosti politiky. Neměl by překvapit fakt, že čas od času odsud vypadne kostlivec? Překvapovat by nás mělo jen to, že jsme do poslední chvíle neměli nejmenšího tušení, jak je veliký.