Německé pojetí politické kultury

Představte si ale, že se německý prezident vyjádří podpůrně k německé zahraniční politice, k účasti německých vojáků v Afganistánu, vědom si, že je tato účast solí v očích zejména krajní levici, sázející na nacionalismus a národní sobectví, a že v rámci této podpory některé věci řekne, jak opravdu jsou. Vyvolá tak vlnu kritiky mezi politiky a komentátory, která ve jménu přeúzkostlivé německé politické korektnosti jeho výrok vytrhne ze souvislostí a znectí. Prezident se vzápětí postaví před novináře a ohlásí rezignaci na svoji funkci. Budete v pokušení říct, že to je přece rovněž příběh z říše snů, byť se odehrává v sousedním, politicky nesrovnatelně kulturnějším Německu, a přesto je to pravda.

Spolkový prezident Horst Köhler odstoupil po tom, co se na jeho hlavu snesla kritika, za výrok, jímž obhajoval německou vojenskou účast v Afganistánu a kterým upozornil na to, že mimo jiné tato účast hájí německé zájmy, v neposlední řadě zájmy, sledující udržet a zachovat svobodné obchodní cesty. Tedy ne ušlechtilý boj proti terorismu, ptala se pokrytecky kritika, ale pouze sprosté obchodní a hospodářské zájmy jsou tím hybatelem, který poslal německé vojáky pod Hindukúš?; a přitom naprosto nebrala v potaz, že německý prezident nikdy nezpochybnil mravní rozměr boje proti terorismu, jen jej doplnil o něco, co je naprosto přirozené, totiž že svobodný obchod je jedním z podstatných tmelů mírového soužití.

Když německý ministr obrany zu Gutenberg na podzim minulého roku v souvislosti s útokem na talibanci ukradené tankery prorazil dosud politickou korektností raženou představu, že němečtí vojáci se ze zásady neúčastní, ani nezúčastní žádných válečných operací, a řekl, že jejich činnost v Afganistánu připomíná aktivity rázu válečného, byl oslavován, že jako první německý politik našel odvahu pojmenovat věci bezmála pravým jménem. Zatímco ministr obrany sklidil obdiv, za něco podobného se na spolkového prezidenta se snesla nelítostná sprcha. Jinými slovy: co je dovoleno ministrovy, který je ministrem z vůle lidu, není dovoleno spolkovému prezidentovi, který je prezidentem z vůle spolkového sněmu. Byť Německo má výjimečné štěstí na své prezidenty, ač všichni vzešli podobnou stranickou volbou jako Horst Köhler, a může se jimi pyšnit jako politickými postavami, které nalezli vhodnou nadstranickou polohu a které dokázaly v pravý čas správným způsobem Němce oslovit a povzbudit, museli všichni počítat s tím, že se čas od času stanou předmětem sžíravé kritiky hlavně ze strany těch, kteří je nevolili. To se nakonec stalo i Horstu Köhlerovi.

Rozdíl mezi námi a Němci je v tom, že my máme stále za to, že projevem politické kultury je, když politik, který se dopustil přešlapu, lhostejno zda úmyslně, či neúmyslně, lhostejno, zda šlo o skutečný, anebo mediálně nafouknutý a zkreslený přešlap, svůj čin nakonec vyhodnotí tak, že odstoupí z funkce. Ne tak Němci. Kancléřka Merkelová se pokusila ještě předtím, než se Köhler postavil před televizní kamery, ho od zamýšleného kroku odvrátit. Nenašel se jediný představitel vládní koalice, který by Köhlerův krok vítal, který by jej dokonce vyhodnotil jako projev politické kultury. Dokonce nedávno odstoupivší hessenský zemský premiér Roland Koch, ač vyjádřil respekt ke Köhlerovu kroku, nijak ho nevítal, ani pro něj nenašel přesvědčivé porozumění. Opozice, která Köhlera jako svého prezidenta brala s rezervou, byla ještě tvrdší. Ač s jeho výrokem zelení kupříkladu vášnivě nesouhlasili, vyjádřili přesvědčení, že nějakou kritiku prezident přece vydržet musí, a ne se hned poroučet. Předseda sociálních demokratů Sigmar Gabriel za projev politické nekultury považuje naopak chování kancléřky a vicekancléře Westerwelleho, kteří mlčeli, když se měli za svého prezidenta postavit. „Je to špatný den pro politickou kulturu, jestliže ti,“ řekl Gabriel, „kteří mu dali svůj hlas, mu nyní odepřeli podporu.“

K tomu není co dodat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.