Německá sociální demokracie přišla před pár dny o svého předsedu

12. září 2008

Frank-Walter Steinmeier, kancléř Spolkové republiky Německo, tak si představuje německá sociální demokracie obsazení nejdůležitějšího politického postu v zemi zhruba za rok. Má to ale podstatný háček. SPD se musí nejprve dotáhnout na strany Unie, za kterými z hrozivě vyhlížejícími až jen dvaceti, maximálně ale šestadvaceti procenty preferencí zaostává takříkajíc o dvě délky.

A německy oblíbenou "car frage" kancléřkou otázkou zůstává, jak toho dosáhnout. SPD se bez pochyb chytila do vlastní pasti vnitrostranických intrik a sporů o pravicovosti versus také levicovosti. A tak samotný příchod poctivého úředníka Steinmeiera do role volebního lídra byl, jak jinak, v duchu intrik úzkého okruhu vlivných sociálních demokratů. Odstoupivší předseda SPD Kurt Beck tvrdí, že šlo o puč a mediální spiknutí. Obvinění pučisté se hájí zájmy strany a přáním voličů. Podle průzkumu jen čtrnáct procent Němců vidělo v Beckovi kancléře a opravdu čtyřiapadesát procent dotázaných si naopak v této roli dovede představit dnešního šéfa německé diplomacie a zástupce pravicové kancléřky. A co víc. Do čela SPD se má vrátit nedávno ovdovělý Franz Müntefering, jehož návrat si přeje neuvěřitelných jedenašedesát procent z tisícovky oslovených nedělníkem Bilden. Ale zase je tu háček. Velký stratég s rudou šálou Münte má uklidnit levicové křídlo SPD, Steinmeier nalákat voliče, jenomže jak.

Oprášenou reformní agendou 2010? SPD s ní už jednou pohořela a těsně proto prohrála minulé volby, protože lidem podstatu programu na radu právě Steinmeiera nevysvětlila. Je to totiž člověk, který zná dobře všechny stranické sekretariáty a diplomatické kuloáry, v ulicích Berlína by se ale ztratil. Vrozená preciznost z něho navíc dělá i váhavého střelce, což je vlastnost pro následujících asi devět tisíc hodin do voleb hodně nepraktická. Posuďte sami. Letos v dubnu měl zahájit basebalovou sezónu v Bostonu před zraky čtyřiceti tisíc fanoušků.

Šlo o to hodit míč pálkaři na vzdálenost osmnácti metrů. Steinmeier pro jistotu své vystoupení nacvičoval dva týdny se svou dcerou. A i proto přichází na scénu opět exkancléř Gerhard Schröder. Není v mém životě nikdo, s nímž bych tak úzce a důvěrně spolupracoval, jako právě s Frankem-Walterem Steinmeierem. Ujišťuje Schröder a vůbec nepochybuje o kancléřských schopnostech svého někdejšího referenta z tiskového odboru dolnosaské vlády. A znovu je tu háček. Schröder si udělal z politiky výnosnou trafiku, což o to, to se zkrátka už dělá, ale ne tak okatě, jako exkancléř. Na poslední chvíli prosadil ruský plynovod, který obchází Pobaltí i Polsko a také k nelibosti skandinávských zemí, bude ležet na dně Baltského moře.

V čele většinou ruského konsorcia sídlícího ve Švýcarsku je Schröder vlastně agentem nejvlivnějšího agenta světa - Vladimira Putina. Lze důvodně podezřívat exkancléře, že svou předvolební aktivitu projednal v Kremlu. I když je to evropsky riskantní, tak teďka může nakonec německé SPD nebo spíše těm, kteří se nyní chopili moci, vyjít. Jak Müntefering, tak Schröder jsou charismatičtí táboroví řečníci, Steinmeier navíc populární. Ostatně posílení SPD je i v zájmu politické stability Německa. Více než dvacet let fungoval systém dvě a půl strany.

Svobodní demokraté FDP se tu připojili k rudým, tu k černým, podle tradičního barevného rozlišení SPD a stran Unie CDU/CSU. Ve třiaosmdesátém systém narušil příchod zelených do Bundestagu, i když jim trvalo ještě dlouhých patnáct let, než zaběhlý systém dvou a půl strany prolomili. Znovusjednocením přišla do Spolkového sněmu ještě postkomunistická PDS. Další oslabování sociální demokracie by tak vážně ohrozilo poslední zbylý pilíř dřívější jistoty jedné a půl strany. Jistoty, že je tu pro případ volebních patů ještě vždy možnost záchranné brzdy v podobě velké koalice. I proto SPD odstartovala předvolební kampaň o měsíc dříve a nečekala na výsledky zemských voleb v Bavorsku.

Mimochodem i tam v tradiční /nesrozumitelné/ sílí Die Linke. Oba hlavní aktéři voleb příštího roku Merkelová a Steinmeier teď budou muset dál spolupracovat a přitom se volebně vůči sobě vyhranit. Jen to vydrží dlouhých tři sta osmdesát dnů, to je otázka taktiky a politických schopností. Pokud neuspějí, může stát hlavním aktérem voleb do Spolkového sněmu nakonec někdo třetí, respektive některá třetí politická síla.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: dst
Spustit audio