Němci propustí svou teroristku

Frakce rudé armády byla ilegální organizací, která má na svědomí desítky zavražděných, stovky zraněných a mnohamilionové škody, způsobené bankovními loupežemi a jinými destrukčními činy. Osud odsouzené nás dovede k závažnému tématu, jímž je vzpoura tzv. nové levice, která před 40 lety otřásala západní Evropou a vyrobila její "osmašedesátníky", zcela odlišné od těch našich.

U nás jsme se tenkrát naivně snažili vymanit se ze sovětského sevření a pak zdrceně snášeli okupaci a "normalizaci". Oni tam revoltovali proti "establishmentu", proti institucím demokracie, proti USA a vietnamské válce. Demonstrovali, za pochodu skandovali "H-ho-ho-ho-ho-či-min" (Ho Či Min byl šéf komunistického Vietnamu), zapalovali auta a rozbíjeli výkladní skříně. Nechápali jsme je a oni nás. Jejich generační vzpoura zachvátila Německo, Francii, Itálii, Skandinávii. Jejich ideovým zdrojem byl "neomarxismus" navazující na Lenina a Trockého, jejich idolem byl Che Guevara.. Své požehnání jim dal J. P. Sartre i poslední žijící představitel tzv. frankfurtské školy Herbert Marcuse.

Po policejním potlačení v ulicích vytvořili ti nejhorlivější teroristické skupiny po vzoru jihoamerické "Světlé stezky"; nechali se vycvičit palestinským Fatáhem, loupili a vraždili. Obětí "Rudých brigád" (obdobné organizace v Itálii) se stal premiér Aldo Moro. Když byl nějaký terorista dopaden a souzen, těšil se podpoře vysokoškolských studentů i věhlasných levicových intelektuálů. Někteří z nich pak spáchali ve vězení sebevraždu.

Toto vzepětí pomýleného ducha však není uzavřenou minulostí. Kdyby byla možná psychoanalýza ideových a politických hnutí, jistě by v jejich "nevědomí" objevila cosi jako freudovský "pud smrti", vůli k ničení, k nicotě. Jako je pokušením tradiční pravice autoritativní či fašistický režim, má i tradiční levice sklon propadnout pokušení ničivosti v podobě anarchismu či bolševismu. Dvě "kultury smrti", které se kdesi dole sbližují. To místo se jednou jmenuje Osvětim, jindy Gulag. Občas jsme svědky marných polemik o tom, co z těch dvou je "lepší".

Přesto nelze přehlédnout, že - aspoň podle kalendáře - nám novější dějiny předvádějí pozoruhodný dvojtakt, na nějž upozornil už v 30. letech Ferdinand Peroutka. Kdekoli se po 1. světové válce rozmohl radikalismus levicový, dostavila se reakce v podobě radikalismu pravicového. Vzpomeňme na tehdejší Německo, Maďarsko, Itálii, Rakousko, Španělsko. Za tím vším lze vidět dvojjedinou klíčovou událost: 1. světovou válku a bolševickou dohru ruské revoluce. - Naší dnešní domácí podobou toho dvojtaktu, zatím naštěstí lokalizovanou, jsou pouliční střety anarchistů a skinheadů.

Vraťme se k západoevropské "nové levici". Z její dračí setby vzešly nejen teroristické bojůvky. Někteří z účastníků dokonce vystřízlivěli a - na rozdíl od Brigitte Mohnhauptové - se stali demokraty, např. Joschka Fischer nebo Gerhard Schröder. Nová levice však nastartovala řadu hnutí, která se deklarují jako emancipační, ale vnášejí do společenského vědomí zmatek tím, že směšují dvě různé věci: svobodu a destrukci. Nebo důvodné rozlišení, na němž bychom měli trvat, a nespravedlivou diskriminaci. Např. emancipační snahy feministek, homosexuálů, vyznavačů "sexuální revoluce", horlivých "zelených" nebo odpůrců tradiční rodiny. Ta destrukce nemusí být fyzická. Může pouze zpochybňovat smysl tradičních institucí, bourat ploty. Připomenu varování konzervativního myslitele Gilberta Chestertona: "Nikdy neodstraňujte plot, pokud nezjistíte, proč byl původně postaven."

Ještě k tomu rozdílu mezi těmi "osmašedesátníky", našimi a tamtěmi. Naši se vzepřeli neostalinské diktatuře. Tamti šturmovali zdravý rozum. Étos těch našich se vytratil, jejich disent byl odložen ad acta. Zato jsme se otevřeli pokušení tamtěch, říkáme tomu "postmodernismus".Měli bychom to zpřesnit. Je to levicový liberalismus, který soustavně nahlodává - ve jménu svobody - pilíře, na nichž spočívá schopnost prostého přežití společnosti, rodinou počínaje a svědomím konče. Pokud se, jak slyším, pouštíme do inventury naší minulosti, měli bychom to vzít v úvahu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .