Nelustrovaná soudkyně a technoparty

Soudkyně Jitka Horáková, které se podezření týká, totiž patřila do skupiny 134 čekatelů, kteří byli v roce 1992 jmenování soudci, aniž museli předložit lustrační osvědčení. Stačilo jim pouhé čestné prohlášení, že splňují podmínky zákona. S lustračním zákonem se v prvním kole jmenování nových soudců, dle předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 Libora Vávry, ještě, zdá se, nepočítalo. I on si myslí, že jde o systémovou chybu. Úředníci na ministerstvu o této okolnosti věděli, nebo alespoň měli vědět a nezajímali se o její nápravu. Kdo konkrétně je za to odpovědný se bude šetřit. S velkou pravděpodobností, díky časové prodlevě a odchodům řady úředníků z ministerstva, se lze domnívat, že viník nebude nalezen nebo za viníka bude označen někdo, kde je v penzi či již zemřel.

Podobně o vyhrocené situaci, která na technoparty může nastat, ministerští úředníci i vláda věděli předem. Místo aby změnu zákonů, tedy jasnější pravdila, prosazovaly urychleně předem s blížícím se možným termínem technokoncertu, chtějí zákon urychleně prosazovat ex post. Své síly napřeli k tomu, aby cvičili policisty na tvrdý zásah, jako tomu bylo za totalitního zřízení. Nepřítel byl vybrán předem, protože v očích úředníků již sama existence takové party je jim proti srsti. To všechno je jistě možné, ale v takovém případě je třeba hledat čisté řešení: tedy prosadit zákon, jako je třeba ve Francii, který konání podobných akcí zakazuje. Opět jde jasně o systémovou chybu, tedy selhání státního aparátu.

Položme si otázku, jaké důsledky tato selhání mají pro fungování naší společnosti? Odpověď je nabíledni: Zásadní. V prvém případě se snižuje již takhle dost poškozené jméno justice, která je jedním ze základních pilířů demokratické společnosti. Jenže tady neselhali jenom úředníci, ale zřejmě i samoregulační principy uvnitř nezávislé justice. Soudcovská unie o této skutečnosti, nebo alespoň někteří její členové, nejspíš věděli a ministerstvo spravedlnosti na ni neupozornili, a tím dovolili, aby se kauza otevřela až po anonymním udání.

V druhém případě se snižuje prestiž policie a vlády, dalších složek, jejichž důvěryhodnost bychom měli naopak všemožně posilovat. Předseda vlády i ministr vnitra místo aby hledali způsob dlouhodobého řešení, nechali policii týden připravovat na zásah z velice nízkých důvodů. Je velice pravděpodobné, že si mysleli, že po tvrdém zákroku jim vzroste popularita jako kdysi Grossovi. Kdyby akce probíhala, pozemky by nejspíš nebyly o moc víc poškozené než jsou po zásahu policie.

Absence dlouhodobých systémových řešení, která předjímají možné konflikty a snižují prestiž nejen jednotlivých státních složek, ale i státu jako takového, je jedna z největších našich slabostí. Na státní správu i politické strany prozrazuje, že za důležité považují jiné problémy, než ty, které zajímají občany. Žijí v atmosféře permanentního předvolebního boje, který jim znemožňuje vykonávat řádně běžnou správní agendu. Místo toho, jak říkají politologové, dělají etiketovou politiku a pořádají symbolické inscenace. Potlačená party byla právě jednou z těchto symbolických inscenací s jedním doopravdicky mrtvým a několika desítkami zraněných lidí.