Několik poznámek k americkým volbám

Následují v tom většinu veřejného mínění v Čechách, v Německu nebo jinde v Evropě. Jsem však konsternován tím, co se z těchto voleb někdy vyvozuje, jaké budou mít údajně politické důsledky. Připadá mě, že někteří autoři komentářů nebo moderátoři české televize jsou minimálně informováni o struktuře a fungování amerického politického systému a proto si dnes dovolím přinést několik základních informací. Zaprvé, letošní volby v Americe byly do tří zastupitelských orgánů. Volilo se zaprvé do Sněmovny reprezentantů, která má 435 členů a volí se do ní každé dva roky. Ve volbách získali většinu demokraté a "mluvčí sněmovny", její předsedkyní, bude poprvé v dějinách Spojených států žena, demokratka Nancy Pelosiová, levicová liberálka.

Demokraté získali v této komoře Kongresu většinu 26 mandátů, což je jistě významné, ale pro úspěšný boj s republikánským prezidentem nedostatečné. Zadruhé se volilo do Senátu, druhé komory Kongresu spojených států. Senát má 100 členů, volených na šest let, každý stát bez ohledu na svou velikost vysílá do senátu dva reprezentanty, každé dva roky se volí třetina znova, přičemž k volbě jde vždy jeden ze dvou senátorů za daný stát. Předsedou Senátu je viceprezident, který nemá hlasovací právo, vyjma situace, kdy dojde k rovnosti hlasů. Pak jeho hlas rozhodne. Podle posledních výsledků, které, jak se zdá budou definitivní, mají republikáni a demokraté naprosto stejný počet senátorů, 49 a 49.

Zvoleni byli ještě dva nezávislí senátoři, Jim Sanders, který se hlásí jako jediný senátor k socialismu, ale má pochopitelně blíž k demokratům a Joe Lieberman. Tento senátor nebyl svou Demokratickou stranou nominován jako kandidát do senátních voleb, protože je zastánce války v Iráku; mimochodem jeho bratr byl před časem v Izraeli zavražděn palestinskými islamisty. Kandidoval proto jako nezávislý a porazil jak demokratického, tak republikánského soupeře. Bude pravděpodobně hlasovat většinou s demokraty, ale ne vždy. Volili se dále guvernéři jednotlivých amerických států, v tomto roce celkem ve 36 státech z 50. Volí se na čtyři roky. Někdy to bývá tak, že guvernér je republikán, do Kongresu je přitom ale zvoleno za daný stát více demokratů. To je příklad Kalifornie, kde byl znovu zvolen za republikány Arnold Schwarzeneger, ale do Sněmovny reprezentantů bylo zvoleno více demokratů.

Nyní si položme na rozdíl od většiny našich médií jednu základní otázku: co jsou vlastně ti noví demokraté, kteří byli právě zvoleni? Jsou to levicoví liberálové jako Nancy Pelosiová, nová předsedkyně Sněmovny reprezentantů? V celé řadě případů nikoli. Pravé křídlo demokratů se například jmenuje Modří psi, někteří z nich byli dříve republikány a stále se pokládají za hodnotově konzervativní, zastánce zákona a pořádku. Nemají absolutně žádný liberální postoj k drogám, pouliční zločinnosti a přejí si, aby Američané v Iráku zůstali, dokud svou práci nedokončí. Mezi nové demokratické poslance dále například patří Tim Mahoney z Floridy, fundamentalistický křesťan a miliardář v oblasti investičního bankéřství. V demokratické straně existuje také Nová koalice demokratů, skládající se ze 47 kongresmanů, požadující, aby strana více podporovala americké hospodářství. Pak zde také existuje vojenské křídlo demokratů, kde se někteří přímo podíleli na plánování zásahu v Iráku a dodnes ho obhajují.

Tito a další demokratičtí poslanci se patrně dříve či později střetnou ze starou liberálně levicovou gardou Demokratické strany ve Sněmovně reprezentantů, například Jackem Murthou, Nancy Pelosiovou nebo Johnem Conyersem, kteří ovšem nepochybně obsadí všechna místa předsedů výborů a tím i nejdůležitější posty ve Sněmovně. Nesmíme si tedy představovat ani demokraty ani republikány jako strany v našem evropském smyslu, ale jako určitá strukturovaná společenství politicky jednajících občanů, která se v řadě věcí prolínají. Existují republikáni, kteří mají v řadě otázek blízko k demokratům a demokraté, kteří mají blízko k republikánům, mnozí začínali jako členové jedné strany a přešli později k druhé atd. Z hlediska výsledků voleb se dále ukazuje nový trend, spočívající v tom, že v průměru jsou více voleni politici reprezentující střed než ti, co představují vyhraněnou levici nebo pravici. Tyto volby pak obecně znamenaly vítězství politického středu a daly jasný signál, že voliči chtějí spíše konsensus a kompromisy než úplné vítězství a následnou převahu jednoho či druhého směru. Republikáni byli sice poraženi ve všech třech volbách, ale ve výsledku byla nastolena rovnováha obou směrů, která politicky umožňuje pouze jednu cestu: vzájemné dohadování a hledání společných řešení.

Tím se do Ameriky dostala evropská politická situace. Žádný jasný většinový vítěz, ale pouze mírná převaha jedné strany, která ji nic zásadního a převratného neumožňuje. Čeští komentátoři a moderátoři přitom stále hledají nějaké polické zemětřesení, velké zvraty, čistky a podobně. Nic z toho se v Americe konat nebude. Prezident Georg Bush a levicová liberálka Pelosiová se připravují na spolupráci, protože vědí, že právě to voliči očekávají. Republikáni byli potrestáni za to, že své většiny ve všech ústavních institucí využívali až příliš často k bezohledně většinovému rozhodování bez hledání širšího konsensu. Mnozí z nich byli také potrestáni za své sexuální a finanční skandály, stejně jako předtím mnozí demokraté. Morálka tak stále hraje zásadní roli v amerických volbách a týká se to i Iráku a chování řady amerických vojáků vůči zajatcům nebo civilistům, které poškodilo obraz této války.

A konečně několik slov k dalšímu vládnutí prezidenta Bushe. Americký politický systém je vystavěn tak, aby se jednotlivé moci vzájemně kontrolovaly a omezovaly. Poslední roky vlády republikánů ukázaly, že tato balance přestává fungovat a američtí voliči ji instinktivně znovu nastolili. To ale neznamená, že je moc prezidenta nějak oslabena nebo dokonce ochromena. Prezident může být ohrožen ze strany Sněmovny reprezentantů tím, že mu nebudou tak snadno povolovány finanční půjčky prostřednictvím prodeje státních obligací. Bude tedy muset být skromnější především ve svých zahraničně-politických plánech, což je mezi námi jenom dobře. Na druhou stranu má prezident silnou pravomoc vetovat zákony, které Kongres přijímá a veto může být zvráceno pouze dvoutřetinovou většinou přítomných kongresmanů v obou komorách. Při demokratické většině 26 zastupitelů ve Sněmovně a téměř paritě v Senátu je něco takového téměř nemožné. Například Bill Clinton, když musel čelit republikánské většině v Kongresu, vetoval 34 zákonů a zlomit veto se podařilo pouze dvakrát. Omezit prezidentovy výkonné pravomoci může naopak hlavně Senát, který schvaluje všechny mezinárodní smlouvy a tím může mít vliv na tvorbu zahraniční politiky, která byla viditelným hlavním tématem těchto voleb. Jenže tyto smlouvy může ovlivnit pouze dvoutřetinovou většinou, kterou demokraté nedisponují.

Prezident proto je a bude klíčovou postavou při formování zahraniční politiky Spojených států. A pokud se budou demokraté snažit o změnu politiky v Iráku, prezident Bush to jen uvítá, že konečně přichází někdo, kdo si údajně ví rady, jak to dělat lépe a převezme také svůj díl odpovědnosti. Za dva roky jsou totiž další volby do Kongresu. Proto jsem přesvědčen, že pro nějaké urychlené úplné stažení amerických vojsk z Iráku, v němž by pak naplno propukla občanská válka s následky pro celý region Blízkého východu, se v žádném případě nenajde v Kongresu většina. Kritizovat je snadné, ale dát na stůl nové řešení je obtížnější. Není divu, že debata, jak dál v Iráku, se vede napříč oběma stranami. Proto není co závidět spíš demokratům než Bushovi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .