Nejvyšší soud proti alibismu justice

Obětí střelby byl jeden z únosců, ale také řidič autobusu, jejich rukojmí.

Nižší soudy si to vyložily jako zneužití pravomoci veřejného činitele, které je promlčené. Pokud má tento trestný čin zvláště závažný následek, může být jeho pachatel potrestán až deseti lety odnětí svobody. To znamená, že promlčecí doba trvá rovněž deset let. Do ní se nezapočítává doba, kdy pachatele nebylo možno pro zákonnou překážku postavit před soud. Tak tomu bylo do roku 1990. I tak je deset let už dávno pryč.

Bylo to zneužití pravomoci veřejného činitele? Nu, jaksi ano, není-liž pravda? Mělo zvláště závažný následek? No, to snad taky, že? Takže: liteře zákona je učiněno zadost, promlčení je jasné, tečka. Soudce si může zvolit úhel pohledu a nemusí to nikomu vysvětlovat. V daném případě nižší soudy zvolily nejsnazší cestu, a přitom postupovaly podle zákona. Přesněji řečeno podle jeho litery. Můžeme se ptát, zda šlo jen a jen o zneužití pravomoci, nebo o něco navíc. Zda lze usmrcení rukojmí chápat jen a jen jako zvláště závažný následek. V době počínající osvícenstvím platí, že soud má posuzované činy nejen klasifikovat, ale že má nalézat právo. Tedy hledat - a nalézat. Jak víme, "myšlení bolí". Té bolesti se lze vyhnout. Stačí důsledně se přidržovat litery zákona.

Máme před očima exemplární případ choroby, která zasáhla naši justici. Tou je soudcovský alibismus. Akademický slovník cizích slov definuje alibismus jako "opatrnickou snahu uniknout před odpovědností". Odnepaměti je strategií přistižených zločinců. A jejich šikovných advokátů, dodejme. Jak vidno, může se stát i taktikou těch, kdo mají nalézat právo a soudit.

Nejvyšší soud v daném případě rozhodl, že na čin, který připravil o život nevinného, se promlčení nevztahuje. Smělý krok správným směrem, jak se říká. Ale - podle mého laického názoru - zase jen na úrovni litery zákona. Zda probudí naši justici z alibistických mrákot? Stane se precedentem, jimž se všichni začnou řídit? Eliška Wagnerová, místopředsedkyně Ústavního soudu, v to příliš nedoufá. Říká: "Kdyby věci fungovaly, jak mají, nižší soudy by se podle toho měly chovat už dřív. Obávám se, že řada soudců pojede dál po svém" (konec citátu).

Pokus o únos autobusu z roku 1978 není jediný. Případů, kdy se vlk nažral, koza zůstala, ale spravedlnost trpěla, je řada. Prokurátoři a soudci, strůjci justičních vražd, velitel obávaného lágru, estébáci týrající disidenty, zlopověstný kapitán (posléze major) StB chystající atentát na Rádio SE, ti všichni vyvázli z dosahu justice při respektování litery zákona. A to se stále pohybuji v oblasti zločinů bývalého režimu. Jak asi dopadnou někdejší studenti brněnské architektury, jejichž věc z roku 1989 dosud není uzavřena, protože si ji soudy předávají jako horký brambor? Jak moc se soudcovský alibismus rozšířil i do všední agendy, která s bývalým režimem nesouvisí?

Asi by nebylo spravedlivé pranýřovat jen jedno rameno státní moci, totiž moc soudní, a nevšímat si té zákonodárné a výkonné. A jsou-li tu média a veřejnost se svým míněním a se svými většinovými hodnotovými preferencemi. Není ten alibismus (čili výmluva) taktikou, k níž se v případě potřeby uchyluje kdekterý špičkový politik, ba dokonce kdekterý občan? Neslýchám snad na každém kroku i od mladých, že každý má právo zaujmout ten svůj úhel pohledu? Vždyť ti soudcové, co se rádi vyvléknou z odpovědnosti pod záštitou litery zákona, dělají to, co většina. Jdou s dobou. Na nich je to pouze víc vidět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .