Největší bariéry jsou v našich hlavách, říká o zaměstnávání postižených charitativní pracovnice

Zakladatelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením Lenka Kohoutová

Všechny české firmy s více než 25 zaměstnanci musí zaměstnávat alespoň 4 % zdravotně postižených.

Pokud ministerskou kvótu nesplní, mohou buď zaplatit kompenzační poplatek, nebo se vykoupí tím, že odeberou zboží nebo službu od podniku, který zaměstnává aspoň 50 % postižených, tedy takzvané náhradní plnění.

Mají v takovém prostředí lidé s handicapem šanci sehnat práci? Stojí o ně zaměstnavatelé jako o rovnocenné pracovní posily, nebo je berou jen jako dobrý byznys?

„Předsudky vůči postiženým existují nejen na straně těch, kteří by je mohli zaměstnávat,“ uvedl v pořadu Pro a proti náměstek ministryně sociálních věcí Robin Povšík.

Důležité je mluvit i o strachu a obavách ze strany samotných handicapovaných: zaměstnáni by chtěli být, ale mají ostych, dodal úředník.

Samo ministerstvo v minulých letech neplnilo zrovna vzorně to, co by mělo po ostatních vymáhat.

„Za loňský rok 2014 jsme desetinásobně snížili odvod za neplnění kvóty, a právě v tuto chvíli se na ministerstvu práce a sociálních věcí realizuje nová recepce, kde budou zaměstnávány dvě osoby se zdravotním postižením,“ slíbil Povšík.


Povšík: „Fond dalšího vzdělávání realizuje evropský projekt, který se právě na problematiku zaměstnávání postižených zaměřuje, a to dvojím způsobem: jak na osoby handicapované, tak i na personalisty. Je pozitivní že právě v oblasti školení personalistů jsme poměrně úspěšní, a k dnešnímu dni už máme přeš 50 % předpokládaného počtu proškolených.“

Zakladatelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a bývalá poslankyně Lenka Kohoutová metody i výsledky ministerstva kritizovala.

Podle ní se státu stále nedaří dostatečně integrovat osoby s tělesným postižením do pracovního procesu.


Kohoutová: „Tady nestačí vzdělávat pouze zaměstnavatele, ale i posudkové lékaře, aby nestrašili lidi se zdravotním postižením, že když budou pracovat, tak jim seberou důchody. Vzdělávat je třeba i samotné lidi se zdravotním postižením v tom, že pracovat, i třeba na částečné úvazky, je správné. Spousta těch lidí to neví, zvláště mimo velká města.“

Ani společnost se ještě nezbavila předsudků, soudí bývalá poslankyně. „Největší problém je v tom, že máme bariéry v našich hlavách, a v tom, že nevytváříme dostatek pracovních míst pro lidi se zdravotním postižením na běžných pracovních místech.“

„Máme stále předsudky, že jsou málo výkonní a nezvládnou to, co běžný člověk,“ upozorňuje Kohoutová.

Diskriminace postižených je podle ní dvojí: spojená se vzděláváním a zaměstnáváním, a ta v soukromé sféře.

Nesnáze na úrovni soukromého života spojuje zakladatelka nadačního fondu také s posudkovými lékaři.

„Zde vidím jeden velký problém, a tím je posudkové lékařství. Ještě v dnešní době jsou stále zpochybňovány posudkovými lékaři odborné posudky jiných lékařů, na základě kterých lidé s postižením žádají o důchody a další požitky,“ přiblížila nelehkou situaci postižených v Česku Lenka Kohoutová.