Nejstarší domácí želva

Při vykopávkách na zámku Stafford v britském Staffordshiru objevili archeologové z Leicesterské univerzity kosti domácích koček, psů a také pozůstatky jedné suchozemské želvy. Pravděpodobně ji jako domácího mazlíčka chovala rodina, která se starala o chod zámku. Želva pochází z 19. století, kdy se prudce rozmohl obchod s exotickými domácími mazlíčky. Archeologické nálezy ukazují, že vodní želvy lidé chovali už od 17. století, ale želva ze Staffordu je zřejmě zatím nejstarším důkazem „zájmového chovu“ suchozemských želv. Je pravděpodobné, že do Británie byla přivezena ze severní Afriky nebo ze Středomoří.

Objev želví kostry také dokládá, jak se v Británii v průběhu času měnil pohled na chov domácích mazlíčků. Ve středověku byl pokládán za něco spíše podezřelého, a tento pohled vydržel až do 17. století. Měnit se začal i díky královské rodině Stuartovců, kteří byli zanícenými chovateli psů. Vodní želvu zase choval například canterburský arcibiskup William Laud. V 18. a 19. století se pak rozmohl chov domácích mazlíčků s moderními rysy. Dokládají je kosti zvířat, která byla pohřbena, a ne jen zahozena do odpadků, jak to bylo běžné v dřívějších dobách. Poptávka po exotických mazlíčcích ale měla stinnou stránku: kvůli ní byly odchyceny a ze země původního výskytu vyvezeny miliony želv i dalších zvířat.

Zdroj: University of Leicester