Nejnovější blízkovýchodní mírová iniciativa

Souhlas palestinské legislativní rady s Mahmudem Abbásem vedenou vládou by mohl předznamenat závěr kariéry Jásira Arafata. V ideálním případě by kontroverzní předseda palestinské samosprávy měl ztratit bezprostřední kontrolu nebo vliv nad nejdůležitějšími segmenty výkonné moci. Klíčovou je přitom oblast bezpečnosti, především postoj vůči činnosti palestinských radikálních skupin.

Mahmúd Abbás, známý také jako Abú Mázin, dal najevo, že hodlá postupovat velmi razantně. V nástupním projevu prohlásil, že izraelsko palestinský konflikt nemá vojenské řešení. Radikálním palestinským skupinám pak vzkázal, že hodlá neúnavně řešit problém jimi nelegálně vlastněných zbraní. Palestinští extrémisté premiérovi odpověděli po svém.

Prohlášení, že budou pokračovat v dosavadní formě boje proti Izraeli, potvrdil o několik hodin později atentát sebevražedného útočníka, který v Tel Avivu připravil o život tři lidi a dalších pětapadesát zranil.

Palestinskému premiérovi samozřejmě nějaký čas potrvá, než bude moci skutky dokázat, že svá prohlášení míní vážně a že z mocenského soupeření s Arafatem, které lze očekávat, vychází vítězně. Už samotný nástup Abbásovy vlády ale výrazně mění rámec, ve kterém se budou vyvíjet izraelsko-palestinské vztahy. V souladu s předchozím slibem totiž takzvaný blízkovýchodní kvartet, složený ze Spojených států, OSN, Ruska a Evropské unie, zveřejnil takzvanou Cestovní mapu.

Tato bezesporu ambiciózní iniciativa si klade za cíl přivést Izrael a Palestince k trvalému mírovému řešení jejich soužití. Podstatou třífázového mírového plánu je koncept dvou vedle sebe v míru existujících samostatných států, přičemž nezávislý palestinský stát by měl vzniknout do roku 2005. Po Palestincích plán v první fázi žádá zastavení násilností a zahájení zásadní reformy samosprávních institucí. Izrael by měl zastavit budování osad na palestinských územích a ukončit jejich blokádu.

V dalších fázích plánu dojde na řešení ještě mnohem složitějších otázek, jako jsou hranice budoucího Palestinského státu, osud palestinských uprchlíků, status Jeruzaléma či vztahy s okolním arabským světem. Jinými slovy okruh problémů, které je třeba vyřešit, zůstává stejný jako v případě nakonec neúspěšného mírového procesu z devadesátých let. To, co je jiné, jsou širší geopolitické souvislosti a také alespoň teoreticky nový přístup k oběma znepřáteleným stranám.

Není pochyb o tom, že porážka Saddáma Husajna v Iráku je zároveň těžkou ranou i pro palestinské extrémistické skupiny. Je například známou skutečností, že svržený irácký režim štědře sponzoroval ozbrojený boj proti Izraeli a to především formou finančních kompenzací rodinám palestinských sebevražedných atentátníků. Vojenské vítězství spojenců v Iráku zkomplikovalo život extrémistickým skupinám nejen na palestinských územích, nýbrž v celé oblasti Blízkého východu.

Změna přístupu ke znepřáteleným stranám spočívá v tom, že Izrael a Palestinci by měli začít plnit požadavky mírového plánu současně. Mírový plán by tedy nemělo brzdit čekání jedné nebo druhé strany na to, až protistrana splní nějakou podmínku. Izrael se až dosud jednáním s Palestinci bránil sice logickou, ale prakticky nesplnitelnou podmínkou ukončení násilností z jejich strany. Pokud Abbásova vláda opravdu tvrdě zakročí proti palestinským radiálním skupinám, pak by izraelská vláda neměla kam uhnout.

Problém je, že Abbásovy šance na úspěch záleží do značné míry na tom, jak se k nové palestinské vládě zachová Izrael. Pokud židovský stát Abbásovi nepomůže například zmírněním blokády autonomních území, bude to mít nový palestinský premiér v boji s radikálními skupinami i v mocenském soupeření s Arafatem opravdu hodně těžké. Abbás a s ním i takzvaná Cestovní mapa blízkovýchodního kvartetu by měly dostat šanci. Soudnější cesta k míru zatím neexistuje.