Nejen škrtat, ale reformovat systémově!

Ostatně, ČR má zatím štěstí: jak to vypadá, když sanace zadluženého hospodářství bolí doopravdy, můžeme pozorovat v Pobaltí nebo v Maďarsku, jehož státní dluh je v porovnání s ČR zhruba dvojnásobný. A není vyloučeno, že to po nadcházejícím víkendu, kdy se bude volit na Slovensku, uvidíme i u našich jižních sousedů: tam opozice obviňuje vládu ze zatajování schodku veřejných financí, který má být, podobně jako v Maďarsku, údajně dvojnásobný oproti oficiálním údajům. Zda to byla jen předvolební rétorika, a zda Slovensko vzhledem ke svému rekordnímu, skoro pětiprocentnímu hospodářskému růstu v prvním letošním čtvrtletí půjde i nadále EU příkladem, bude jasné v příštích týdnech.

Každopádně platí, že pokud jde o schodek a zadlužení státu v poměru k HDP je na tom ČR ve středoevropském srovnání relativně nejlíp. To se projevuje i v dobrém hodnocení mezinárodních agentur, o které se opírá důvěra investorů. Do dvou let by to mohlo být ještě lepší: pokud se ovšem Česku povede v tomto období zastavit zadlužování. Anebo mnohem horší, pokud se to nepovede.

Jak na to, o tom se teď vedou dlouhé spory u vyjednávacího stolu: zda a o kolik snižovat sociální výdaje, zda zvýšit daně, jak to prosazují VV, jakou strategii nastolit v energetickém sektoru, co se státními podíly v ČEZu, v Letišti Praha nebo v ČD.

To všechno jsou ale jen pokusy uhasit oheň, který už propukl. Vyjednavači by měli především vykolíkovat požárem ohrožený terén a preventivně jej ošetřit tak, aby se do budoucna podobným katastrofám předešlo. Tým ekonomů kolem Jana Švejnara například navrhuje, a to v inspiraci Holandskem, které drží svůj deficit na uzdě, že by nová vláda měla vždy sestavit rozpočet nejen na jeden rok, ale zároveň i stanovit celkové, právně závazné výdaje na další roky své vlády. Odchylky by pak bylo možné schvalovat jen na základě přesně stanovených důvodů, přičemž by byla určena i maximální výše odchylky, svázaná s hospodářským cyklem. Kdyby se odchylka neschválila, tak by automaticky platila původně stanovená hranice výdajů.

Proč je to tak důležité, ilustruje Švejnarův tým konkrétními příklady z dosavadní praxe: s tzv. výdajovými rámci rozpočtu, které byly sice přijaty v roce 2004 , se totiž nezřídka zachází jako s onucí. Minimálně dvakrát, a to v roce 2006 a 2007, byly už rozpočtové rámce flagrantně porušeny, aniž by to někdo zaregistroval. Jde o to, že si zákonodárci vždy stanovili tzv. „povolené úpravy“, ale pak je navýšili o desítky miliard. Nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo to nedal k soudu. Ve změti schvalovaných dodatků k dodatkům to totiž veřejnost neměla šanci zjistit.

Rozpočtové rámce nefungují, zjistil Švejnarův tým, protože se nikdo nepokusil je vynutit, protože chybí sankce, a protože jsou chápány jako orientační a nikoli pevný bod při sestavování rozpočtu. Tohle změnit je v kompetenci politiků a je to v zájmu všech. Na to věru není třeba sedět u vyjednávacího stolu celé noci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.