Nejen o paní Heleně Třeštíkové

Prý to neustála, protože coby naivní idealistka netušila a nebyla poučena o tom, co je a jak se dělá politika. - O tu melodii a poté o její změnu se zasloužila média, především tisk. A to i ten, který je obecně pokládán za seriózní. Zajímavý doklad o tom, jak povrchní soud, vyslovený v určitém náladovém rozpoložení, si nejprve zjedná platnost v novinářské obci, odtud prosákne do myslí jednotlivých politiků - a záhy nato se stane nezpochybňovanou součástí veřejného mínění.

Přitom nám média zůstala leccos dlužna. Může si ministr vybrat prvního náměstka podle svého uvážení? Anebo má ten náměstek reprezentovat jinou stranu než tu, k níž patří ministr? Zaznělo obojí tvrzení. Jak je to tedy doopravdy, když obojí najednou platit nemůže?

Jiná záhada: byl na paní Třeštíkovou činěn politický nátlak? Ona tvrdí, že ano, premiér, že ne. V tisku se objevil náznak, že ano, dokonce byl označen i jeho zdroj. Prostě nepotvrzená indicie. Jak to tedy bylo doopravdy? - Už se nedovíme jedno ani druhé. Oproti jiným kauzám, které momentálně tíží vládu, je tato aférka nedůležitá a jistě brzy vystydne.

Na přetřes se při té příležitosti dostalo i samo ministerstvo coby instituce s poměrně nedlouhou historií, přičemž galerie jeho šéfů je poměrně početná. O žádném se nedá říci, že by byl úspěšný. - Zaznamenal jsem i podiv. Zrovna tohle ministerstvo a takové table! Přitom jím neprocházejí žádné závratné finanční toky! Zřejmě mělo smůlu v tom, že až na výjimky ho řídili lidé spjatí více s kulturní obcí, žádní zkušení politici.

Svým způsobem je to pravda. Ptám se však, v čem spočívá zkušenost zkušeného politika. Debata kolem ministrování paní Třeštíkové na to mezi řádky odpověděla. Její nezkušenost spočívala v neznalosti silového pole, v němž je třeba vnímavě a prozíravě reagovat na různé tlaky (a nátlaky), jejichž pohnutkou je snaha rozhodovat o směřování finančních toků, byť v tomto případě skrovnějších. "Taková je politika," bylo řečeno.

Ano, tak se dělá politika, jejímž silovým, resp. mocenským rozměrem je zcela potlačen rozměr koncepční, resp. programový. Jiný způsob politiky v naší milé zemi vlastně ani neznáme. Proto už nikomu, ani novinářům, nepřijde, že by tomu mohlo být jinak. - Proč s tím má ale zrovna ministerstvo kultury tak viditelné těžkosti? Zaslechl jsem pokus o vysvětlení téměř sociopsychologické: kulturní obci je těžké se zavděčit. Víme přece, jak svéhlavá je to cháska. Dobrá, ale není za tím ještě něco navíc? Ministerstvem kultury sice neprocházejí závratné finanční toky, ale o to viditelněji se tam střetávají ideje. Napadá mě, že ta aférka s dnes již bývalou ministryní kultury cosi napovídá o vzájemném vztahu nejen politiky, ale i naší společnosti - a kultury. Jenže - co je to vlastně kultura?

Kdybych se měl řídit převažujícím obsahem kulturních rubrik našeho tisku, usoudil bych, že kultura je to, co má na mysli otázka "Kam za kulturou", zejména když zazní před víkendem. Je to podnikání, jehož výsledkem je zboží, které vynáší. Především popkultura. Také památky, jak jsem slyšel. Nový ministr se prý o ně bude starat, protože také vynášejí (dodávám, že jim jeho péči přeju). Kultura je však i producentkou hodnot, které vytvářejí kulturní bohatství národa. A to i přesto, že v době, kdy vznikaly, moc nevynášely. Součástí toho bohatství je i kultura politiky. Na to by mohli slyšet i vyznavači mocenského pragmatismu v politice, protože i oni si občas postesknou nad její bídou. - A ještě něco mě napadá. S kulturou souvisí i kultivovanost. Tu nelze paní Třeštíkové upřít. Nenechala si líbit hromotlucké manýry. Byla bohužel samojediná. Kdyby takových bylo víc, možná, že by přispěli ke kultivaci naší jednorozměrné politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .