Nejde jen o památník v Naardenu

Ale pak jsem si řekl, že třeba naši učitelé už by toho o Komenském také mnoho nevěděli. Jeho muzeum v pražském Valdštejnském paláci nevykazovalo právě velkou turistickou návštěvnost a když v těch místech začal expandovat Senát, muselo se rychle vystěhovat do náhradních prostor. V rodném Komenského kraji, na jižní Moravě, zase nad diskuse o jeho životě a díle převládají spory o tom, kde se skutečně narodil. A tak snad jen několik Komenského průpovídek zůstalo v povědomí širší českomoravské veřejnosti.

Ta první, "synu uč se moudrým býti", by byla velmi užitečná, kdybychom si dokázali přesně ujasnit, že slovo "moudrý" není synonymem ke "mazaný". Ale že by to měla být jakási meta vývoje lidské osobnosti, vyznačující se náležitým nadhledem v posuzování věcí a tolerancí k mínění druhého. Jaký to námět k zamyšlení pro naše čelné politiky.

A rovněž ta tradovaná druhá Komenského věta, že vláda věcí tvých opět se vrátí do rukou tvých, ó lide český, nabude na skutečné síle a významu teprve tehdy, když se cituje v neokleštěné podobě tak, jak ji Komenský skutečně napsal. Tedy, že naše vláda se vrátí do našich rukou až po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvalených. Jak přímo instinktivně ten mazaný český génius právě tato sebekritická slova soustavně z Komenského výroku vynechává. A důslednost je tak dokonalá, že slova o našich hříších zmizela z toho výroku i na místě, kde by Komenský měl být nejvíc uctíván, tedy v památníku jeho posledního odpočinku, v holandském Naardenu.

A o ten, jak známo, v posledních dnech jde. Na vydržování toho památníku a nevelkého Muzea Jana Ámose Komenského najednou nejsou peníze. Vychází najevo, že hlavní tíhu nákladů nenesla holandská či česká vláda, ale ono malé městečko Naarden. A když jde o peníze, i Holanďané začnou mluvit bez obalu: "Komenský je věc Čechů, ne naše", řekli. Ministr kultury Dostál i český velvyslanec v Haagu Kubernát slibují, že hledají nějaké prostředky u nás doma a chtěli by se nějak s Naardenem dohodnout na společném financování památníku. Jenže ta pachuť zřejmé nevážnosti, jakou dnes svět ke Komenskému projevuje, se nedá napravit jen penězi. Ledaže by se za ně z české strany udělalo ještě něco více k propagaci toho, čím by tato země měla být ve světě známa.

Ale ono nejde jen o Komenského, jehož nedostatečnou propagací uniká České republice výrazná možnost zviditelnění. V souvislosti s nadcházejícím 100. výročím úmrtí našeho nejsvětovějšího skladatele, Antonína Dvořáka, myslím i na jeho ubohé muzeum v městečku Spilville ve státě Iowa, zcela zastíněném jakýmsi muzeem dřevěných hodin s pohyblivými figurkami, umístěném ve stejné budově, kde Dvořák o jedněch svých amerických prázdninách bydlel. Právě ve Spilville složil svůj slavný americký kvartet a provedl poslední revizi Novosvětské symfonie.

Přitom nikoho nenapadlo vybavit to skromné muzeum tím nejkrásnějším z jeho pozůstalosti, to jest nezměrným bohatstvím hudby. I taková maličkost, nevyžadující prakticky žádné náklady, by oživila onen smutný prostor, jaký jsem tam při své někdejší návštěvě našel. A opět stejný stesk. Zatím nikde ani vidu ani slechu, že by se ve světě něco k Dvořákovu výročí připravovalo. Přitom loňský úspěch rozsáhlé propagace českého umění ve Francii ukázal, jak je možné naši kulturu a tím i celou naši zemi cizině přiblížit.

Komenský a Dvořák patří nesporně mezi naše největší osobnosti a měli bychom udělat všechno pro to, aby i malá městečka, jako je Naarden v Holandsku a Spilville v Americe, se stala památníky, které by něco říkaly celému světu.