NATO v zemi Škipetarů?

V případě premiéra Topolánka, který se v těchto dnech zřejmě stále ještě domnívá, že Jugoslávie byla členem Varšavské smlouvy, to téměř hraničí s jistotou. Rád bych proto dnes seznámil posluchače s politickou realitou této země, aby bylo zřejmé, že Albánie by nyní neměla být přijímána do NATO.

Až do roku 1985 byla Albánie nejvíce totalitním režimem ve východní Evropě, protože měla výrazné stalinistické rysy. Kult osobnosti Stalina tam byl ukončen až v roce 1990. Tehdy také vypukly studentské nepokoje, do jejichž čela se postavil Sali Beriša, stalinista a lékař bývalého diktátora Envera Hoxhase. Pod jeho vedením se ustavila nová opoziční strana, dnešní Demokratická strana Albánie a Sali Beriša se později stal prezidentem. Novou ústavu má Albánie teprve od roku 1998.

Kdybych měl vylíčit všechny metody falšování voleb v tzv. demokratické Albánii, bylo by to na samostatný rozhlasový pořad. Jedna z těchto metod se nazývá ballot box stuffing, kdy sama volební komise dá vybraným voličům více volebních lístků nebo sama označuje volební lístky podle daných instrukcí, čili se sama volební komise stává aktérem voleb, namísto aby dbala na jejich regulérní průběh. Běžnou se stala také metoda proxy voting, kdy představitelé rodiny mohli volit za všechny její členy, což je můj dávný sen, protože u nás v rodině si každý volí jak chce a já nemám žádnou autoritu politologa.

V některých volebních okrscích prohlásila volební komise až padesát procent hlasů za neplatné, protože se nehodily do plánovaného výsledku voleb. Nejvíce se falšovaly, jako v mnohých jiných zemích, volební listiny. Mnozí voliči se v nich nenašli a byli vykázáni z volební místnosti, což měli ještě štěstí, protože například v Egyptě je strážci volebních místnosti tlučou holemi, aby pochopili, že kdo nechce volit prezidenta Mubaraka, má zůstat doma.

A naopak se volební listiny hemžily jmény již zemřelých nebo dětí. To se stalo během voleb v roce 1996, následující volby v roce 2001 byly pak označeny mezinárodním společenstvím za krok kupředu. V podstatě šlo o to, že se tyto praktiky prováděly jiným utajenějším způsobem. Tyto a mnoho dalších nezákonností se konalo pod taktovkou autoritářského prezidenta Beriši, který měl ovšem plnou podporu Spojených států.

Morální selhání této velmoci se manifestovalo i v tom, že pod vlivem amerických ústavních expertů se připravila nová ústava, který měla vytvořit zcela nedemokratický prezidentský systém, degradující zákonodárnou a soudní moc na marionety v rukou tohoto bývalého stalinisty. Naštěstí nebyla ústava přijata. Známe i jména západních viníků tragédie albánské demokracie. Byli to americký velvyslanec Ryerson, Chris Hill ze státního departementu, britští poslanci lord Bethell a Geoffrey Pattie a další. Výsledkem byla masová emigrace ze země, s jejímiž lidskými a finančními problémy se ovšem tito ctihodní pánové nemuseli vypořádávat.

Vytvořila se situace, kdy přednost měly geopolitické zájmy, tzv. stabilita na Balkáně, a zájmy demokracie a lidských práv se ocitly na druhém místě. Teprve volební vítězství socialistů v roce 1997 a pak hlavně válka v Kosovu změnily celkovou situaci v Albánii. V říjnu 1998 nabídla Albánie svá letiště a přístavy vojenským silám NATO, za což dostala rozsáhlou hospodářskou pomoc a bylo předběžně rozhodnuto, že by mohla být někdy okolo roku 2020 přijata do EU.

Současná snaha přijmout Albánii do NATO je pak také jednoznačně strategické povahy a ignoruje velmi nestabilní politické a hospodářské podmínky, které v zemi vládnou. Navíc je zde otázka Kosova, které je na cestě získat omezenou suverenitu pod mezinárodní kontrolou. I když je, na rozdíl od některých českých komentátorů, zjevné, že myšlenka nějaké Velké Albánie není v samotné Albánii přítomná.

Důvod je v tom, že v Albánii vůbec nepřevládá nějaká idea národa, ale vztahy rodinné, klanové struktury a regionální vazby. Solidarita s kosovskými Albánci je přirozeně zjevná, ale nemá politický cíl spojení do jednoho státu. Touha po silném státu je překryta silnými pouty zvykového práva a často i mafiánskými strukturami. Velmi mnoho Albánců disponuje vlastními zbraněmi a často berou spravedlnost do vlastních rukou.

V jedné z posledních analýz situace v Albánii se konstatuje, že ani po 15 letech demokratizace není stát schopen garantovat zákon a pořádek v hranicích Albánie, stejně jako v dobách hrdiny Kara Ben Nemziho z vyprávění Karla Maye o zemi Škipetarů. Chybí efektivní a respektovaná státní správa, vládne všudypřítomná korupce. Slabost státu způsobuje, že občané mu nedůvěřují a obávají se ho. Rozsáhlé používání privátního násilí od rodin počínaje až po vztahy mezi klany je přesně to, co činí Albánii nezpůsobilou pro zapojení se do nějakého širšího státního nebo obranného společenství.

Jen lidé s velkou neodpovědností, kteří se dívají na Albánii jen jako vhodné místo pro vojenské základny, mohou vážně uvažovat o jejím přijetí do NATO, o EU ani nemluvě. Albánie je spíše prostorem bez veřejného práva a silných státních instítucí. Neblahé důsledky osmanského panství a stalinského režimu jsou stále viditelné. Albánci sice touží po demokracii a doufají v pomoc Spojených států, ale je těžké vymezit, co si vlastně pod tím představují. V zemi neexistuje žádné širší demokratické společenství, sdílející společné hodnoty, o něž se opírá právní stát.

V Albánii sice existuje řada nevládních občanských sdružení, které usilují o postupné reformy, je to však jen počátek dlouhé cesty, na níž by Evropská unie měla pomáhat, ale mělo by především jít o postupné zlepšování hospodářské situace a posilování institucí. Je třeba bojovat s všudypřítomným bezprávím, korupcí, klientelismem a s tradičními z velké části barbarskými kulturními zvyky. Členství v NATO nic takového nepřinese. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .