Následky navršených chyb

29. listopad 2004

Někdy to vypadá, že by málem nebylo o čem mluvit, kdybychom neměli Václava Klause. Nelze také přehlédnout, že teď stojí vůbec nejvýše na žebříčku obliby u občanů. Ovšem pokud těmto průzkumům uvěříme, musíme část z té obliby připsat i prezidentské funkci, neboť ta u nás odráží ledacos z onoho zbožnění, jaké dodnes chovají občané několika západoevropských monarchií ke svým politicky zpravidla ne příliš významným králům a královnám.

O tom, jak Klausova cesta na Pražský hrad začala a jak vyvrcholila, jsme v těchto dnech mohli přečíst dva dílčí příspěvky. Svědčí o tom, že některé omyly mohou mít důsledky v pravdě historické. Ocitujme nejdřív několik vět někdejšího ředitele Prognostického ústavu, Waltra Komárka, z jeho vzpomínky na listopadové události roku 1989, jak je otiskla Mladá fronta Dnes.

Cituji: "Hned na začátku mi byl doručen vzkaz od Havla, abych dorazil do Laterny Magiky. Řekl jsem, že nemám čas. Havel ale vzkázal, ať pošlu nějaké styčné důstojníky. V mé kanceláři bylo 10-15 lidí, tak jsem se ptal, vážení, kdo tam chcete jít? Všichni se ošívali, jen Klaus a Dlouhý se pořád hlásili. Já dělal, že je nevidím. Věděl jsem že když tam půjdou, za dva dny už budou ve vládě a to se nakonec stalo." Konec citátu.

Větička - "já dělal, že je nevidím", svědčí o tom, že o obou těch horlivcích měl Komárek už tenkrát svoje mínění a patrně mu nepřipadali jako nejvhodnější vyslanci do vznikajícího Občanského fóra. To ovšem nikdo netušil, jak dravé schopnosti nejen ekonomické, ale zejména politické má Václav Klaus v zásobě. Jak rychle se právě on Občanského fóra zmocní a hbitě je rozdělí na dva subjekty, z nichž jeden, Občanská demokratická strana, se stane jeho nástupištěm k funkcím nejvyšším.

A tak, i když se v této své straně Václav Klaus dvakrát ocitl v osobní krizi, nejprve roku 1997, kdy se mu strana málem rozpadla pod rukama, a podruhé roku 2002, kdy valná část funkcionářů na něj sváděla neúspěch v parlamentních volbách, přesto či právě proto ho zákonodárci jeho strany v plných devíti kolech tří prezidentských voleb se železnou disciplínou volili do hradní funkce.

Jejich hlasy však k tomu zdaleka nestačily. Jakkoliv hlasování bylo tajné, ukázalo se jako pravdivé Klausovo tvrzení, že ho volili někteří poslanci snad ze všech ostatních stran. Přiznali se k tomu prozemanovští sociální demokraté, kteří se zřejmě jen mstili za debakl svého guru v předchozí volbě, a pak také, jak se prořekl Mirek Topolánek, nakonec se podařilo získat dokonce dva potřebné hlasy lidovců. Není tedy úplně spravedlivé, když se stále v této souvislosti mluví jen o komunistech, byť jich prý muselo být více než 30, kteří pro Klause hlasovali.

A zde je zajímavý hlas jednoho z těch komunistů, kteří pro Klause nehlasovali. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš pro sobotní Právo řekl: "Nebyl to správný krok, jako představitel strany jsem tehdy musel tlumočit většinové rozhodnutí našich politických orgánů, které to braly jako taktický tah přispívající k řešení patové situace, způsobené neschopností sociální demokracie prosadit vlastního kandidáta. A také jako reakci na aktivnější přístup Václava Klause vůči našemu politickému klubu. Sám jsem to považoval za krátkozraké a osobně jsem Klause nevolil. Myslím, že dneska všichni, kdo jsme na levici, tak trochu inkasujeme důsledky tohoto kroku, protože nejen vláda, ale zejména sociální demokracie se dostala pod silný tlak. To je efekt, který jsme rozhodně nechtěli a který s tou volbou prezidenta do jisté míry souvisí." Konec citátu.

Vypadá to dnes skoro tak, jako by nebyla jen ostuda pro Klause, že ho volili komunisté, ale také pro komunisty, že většinou volili Klause.

Tolik dvě reminiscence ke genezi Klausova prezidentství a tím i k velmi hlasitým nářkům, když Klausovými výroky v Berlíně minulý týden přetekl hrneček jeho zahraničních aktivit a on jakoby jménem nás všech zavrhl stoprocentně evropskou ústavu. Tím dal najevo, že jeho antiintegrační evropské kazisvětství bude pokračovat tak dlouho, dokud mu v našem bytostném politickém zájmu rukou společnou a nerozdílnou nedáme najevo, že v těchto věcech má právo mluvit jen sám za sebe a to ještě ne jako prezident republiky, který podle naší ústavy nemá do zahraniční politiky státu příliš zasahovat.

Kdyby byl pan profesor Komárek býval měl čas jít v listopadu 1989 do Laterny Magiky, kdyby oni dva lidovci byli hlasovali pro koaličního kandidáta Sokola, kdyby se 30 komunistů nebálo patové situace, kdyby všichni zemanokavanovci se nemstili a kdyby celá ODS, která dnes získává body hlavně tím, že se občas od Klause emancipuje, nebyla tak železně disciplinovaná, ach, kdyby, kdyby. Měli bychom teď o jednu politickou starost méně. Neboť každý už teď vidí, že věřit na nějakou Klausovu proměnu je čirá utopie.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio