Naši furianti

Miroslav Kalousek, jemuž se Kužvart nezamlouvá, komentoval návrh silnějšího koaličního partnera takto: "Po zkušenostech se společnými kandidáty koalice na prezidenta, a to společnými je v uvozovkách, si umím představit, že čestně tento zápas prohrajeme. Ale neumím si představit, že podstoupíme společné zesměšnění". Vladimír Špidla opáčil na ta silná slova takto: "Je obtížné komentovat reakci, která je tak hlubokým nepochopením, že je až hloupá, což se nestává často, ale je tomu tak."

Kalousek ponížil ČSSD jako celek, Špidla ponížil Kalouska. ČSSD odhalila při prezidentské volbě chaos ve vlastních řadách i lidskou nezralost četných svých předáků. Kdo ji nemá rád, pocítil škodolibé zadostiučinění, kdo na ni vsadil, byl zděšen. Ale tak ponižující slova jako ta Kalouskova z úst koaličního partnera vyjít neměla. Item slova Špidlova, navíc věcně nesprávná: Kalousek má řadu pozoruhodných vlastností ale hloupost mezi ně nepatří.

Koalici čekají nesnadná jednání o řadě závažných problémů. Nyní k nim přibyl další, z provozního hlediska možná nejzávažnější: komunikační porucha způsobená vzájemným zraněním sebeúcty. To se těžko odpouští. A nezapomíná.

Koalice v tom není sama. Kdykoli promluví pánové Tlustý, Zahradil, Nečas, Říman aj., nikdy neopomenou splnit bobříka, který jim ukládá vyjádřit se o politickém protivníkovi s despektem. Pan Topolánek to nedělával, ale začíná je napodobovat. Zřejmě jde o styl, který je pociťován jako závazný. Pokud se pamatuji, má více zdrojů. Vznikal na mediální půdě v raných 90. letech, když si mladší novinářská generace, právě vytěsňující "osmašedesátníky", pomáhala ze začátečnických nejistot siláckou pózou. Zdrojem svého druhu byl Václav Klaus, tehdy ještě ministr, ale i později jako premiér. Jeho rival Miloš Zeman mu splácel mincí rádoby stejnou, ale z materiálu o poznání hrubšího.

Někteří toho časem nechali, jiní se o to aspoň snaží, ale obecná obliba stylu zůstala. Zakonzervovala ji média. Nejen novácká Sedmička či Kotel, ale i nejeden deník, který by byl rád pokládán za seriózní. Není divu, politické problémy jsou složité a zavilé. Kohoutění politiků je zábavné.

Horší je, že tomu stylu uvykla i veřejnost. Ta, jak známo, není žádné neviňátko, proto jí ani předtím nebyl neznám. Dostalo se jí však potvrzení, že "takhle se dělá politika". Politická rozprava je pokládána za souboj, v němž vítězí ten, o kom lze uznale říci "ten mu to dal!".

Je to mrzuté a hlavně škodlivé. Hlasy na poušti volají po kultivaci politiky, ale jakáž pomoc, když ji ovládlo zastydlé puberťáctví! Úspěšným politikem se pak stává ten, který odpovídá představě výrostka o tom, jak má vypadat správný chlap. Kdyby na scénu vstoupil mentálně zralý člověk, byl by nejspíš vypískán. Proto se tam ženy objevují jen výjimečně a stále méně.

Bylo by vhodné, kdyby ve veřejnosti přibývalo těch, jimž se tento styl zajídá a kteří to dovedou dát srozumitelně najevo jiným způsobem než nejít k volbám.