Naše KSČM zatoužila po Leninovi

Myslím, že se z toho střílet nebude. Pan Filip si jistě obstará znalce z oboru sémantiky, nauky o významu jazykových jednotek, a tomu nezbude než prohlásit, že slovo "revoluční" je mnohoznačné. Za revoluční společenskou změnu lze pokládat i alfabetizaci negramotné populace nebo zavedení povinného očkování.

Pan Filip se při té příležitosti zmínil příznivě i o Leninovi. To je zajímavější. Ne že by to umožnilo snadnější zákaz KSČM. Ale říká to cosi o pohybu v myslích jejích členů, jemuž by pan Filip přál. Škoda těch ztrát v naší kolektivní paměti. Proto ta zajímavost asi zůstane nepovšimnuta.

Mimochodem: ty trampoty s tzv. vyrovnáváním se s minulostí máme i proto, že přirozenou odúmrtí ubývá pamětníků a relativně přibývá těch, kdo nevědí, proč bychom se do něčeho takového měli pouštět. Ale zpátky k soudruhu Leninovi.

Po Stalinově smrti v r. 1953 začalo sovětským komunistům svítat, že v soutěži se Západem jejich impérium zaostává. Nikita Chruščov se snažil přehodit výhybku na slibnější kolej. Nejprve provedl palácový převrat, zbavil se zapřisáhlých stalinistů ve vedení strany, a pak se pustil do destalinizace sovětského veřejného mínění. V r. 1956 vyhlásil boj proti tzv. "kultu osobnosti". Tou osobností byl Stalin. - Zvenčí to vypadalo slibně, ale uvnitř hrozila destabilizace. Sovětská veleříše si nemohla dovolit likvidaci nejvyššího božstva. Chruščov pohotově dosadil na uprázdněné místo další modlu. Tou byl - Lenin. Sovětský svaz se totiž nemínil zříci své rozpínavosti. Chruščov to záhy dokázal tím, jak naložil s revoltující Budapěští. Přesto byl posléze odstraněn. Celkem slušně; nebyl popraven, ale poslán do penze. Nastala epocha neostalinismu (nebo též: brežněvismu). Návrat k stalinským praktikám, aniž by byl Stalin zmiňován. Říkali tomu návrat k leninským normám. V jejich duchu pak bylo v r. 1968 skoncováno s tzv. Pražským jarem. Ryzího leninismu se zprvu dovolával i Gorbačov.

Konec 20. století byl pro sovětskou říši katastrofou. Na okraj si přiznejme: i když jsme si oddychli, není v našem národním, ani v evropském zájmu, aby Rusko, její dědička, zaniklo. Ale měli bychom se mít na pozoru. Lenin tam už zvolna přestává být v kurzu. Rusku hrozí populační úpadek, obecná letargie a vodka, ale ruská vůle k expanzi trvá. Putin se naučil dělat pravoslavný kříž, schází se s metropolitou, ale tu vůli má v krvi a je tam milován. V Čečensku vsadil na ryze stalinské praktiky.

Stalin byl prohlášen za masového vraha. Právem. Není ale důvod upírat tento titul Leninovi. Způsob, jakým se vypořádal s kronštadtskou vzpourou a jakým si počínala s jeho požehnáním Čeka, předchůdkyně NKVD a KGB, je dosti výmluvný. Přesto (je to smutně groteskní) je západoevropskou levicí dodnes pokládán za velikána dějin.

Ale začal jsem panem Filipem, šéfem KSČM. Nedávno zatoužil po návratu k původním leninským normám. Oproti sovětským komunistům tak učinil s půlstoletým zpožděním. Cosi to říká o myšlenkové profilaci naší třetí nejsilnější strany. Taky se říká, že nepochopená minulost vede k jejímu opakování.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .