Národní stát versus evropská ústava

Jde o národní státy, vytvářené politickými národy Francie, Španělska či Británie? Nebo o středoevropské státy ? Zatímco politické národy Francie, Británie, Španělska vyrůstají na sdílených evropských civilizačních hodnotách, a jazyk pro ně znamená více instrument než pojidlo, středoevropské státy se stále vymezují etnicky a jazyk pro ně naopak hraje klíčovou pojící roli. Mluví-li česká politická třída o národním státu, obávám se, má na mysli právě onen druhý, na etnickém principu založený stát. Nepochybně i on se může vykazovat vnějšími institucionální znaky státu demokratického, sotva ale jeho základní jednotkou bývá občan, není-li občanem etnicky čistým.

Novodobý proces sjednocování Evropy byl vyvolán úděsnou zkušeností, kterou Evropa v minulém století prožila v důsledku obou světových válek. Pokud by se do budoucna evropské národy měly vyvarovat rizika vzájemného vyhlazení, musí najít cestu, jak své spory trvale řešit mírovou cestou. Najednou přestává stačit, že jednotlivé státy jsou navenek nezávislé a suverénní, dokonce ani že jsou formálně demokratické. Napříště musí být tvořeny svobodnými společnostmi, složenými ze svobodných jedinců. Teprve pak jsou v pravém slova smyslu suverénní a nezávislé. Šlo o návrat k judaisticko-křesťanským kořenům. Ke zjištění, které před mnoha tisíci lety přinesla sama biblická revoluce.

Zkušenost, že největší tyranie 20. století - nacistická a komunistická -, nota bene nejapokalyptičtější v dějinách lidstva vůbec v drtivé většině došly k moci legálně, cestou většinových voleb, přinesla poznání, že občanské svobody musí být jištěny často i proti vůli většiny. Stát, který je dostatečně chráněn před diktátem většiny, který vládne dostatečně účinnými mechanismy, jimiž uchrání práva a svobody jednotlivých svých občanů, je také z definice státem, který ví, kde končí jeho svoboda a začíná svoboda státu sousedního, stejně vnitřně ustrojeného. Takové státy jsou pak s to vzájemné spory řešit mírovou cestou, nacházet prostor pro spolupráci, a je-li to v zájmu jejich občanů, i za cenu ústupků stran vlastní suverenity.

Mám za to, že český stát k takovému pojetí má daleko. Jeho politická třída nepředstavuje elitu společnosti, sledující zejména zájem občanů, více je výsledkem průniku zájmů klientelistických a lobbyistických. V diskusi nad evropskou ústavou se proto zamýšlí pouze nad prvky technologie vládnutí, do jaké míry bude, nebo nebude okleštěna její moc.

Nad evropskou ústavou se ale musíme ptát, v jakém rozsahu to či ono opatření ohrozí, nebo naopak posílí naše občanské svobody. Jsou v sázce vznikem funkce evropského prezidenta, či jen poněkud umenší roli prezidentů národních států? Posílí naše občanské svobody fakt, že i náš stát bude mít svého komisaře, nebo jen naše politická třída bude mít další kost, o niž se vyplatí se přetahovat? Ne zájem státu, ostatně co to je?, ale zájem občanů musí být úhelným kamenem, podle kterého hodnoťme návrh evropské ústavy, i diskusi, kterou o ní vede naše politická třída.

Václav Klaus říká jen půl pravdy, když trvá na tom, že výchozí jednotkou Evropy nemá být občan, ale stát, pokud je občan již výchozí jednotkou státu národního. Svobodný občan musí být výchozí jednotkou v obou případech. Ukáže-li se, že ve prospěch záruk jeho svobod vede i jisté omezení suverenity jeho národního státu, pak národní stát, je-li demokratickým a je-li občan opravdu jeho výchozí jednotkou, musí takové omezení jen uvítat. Pokud naopak trvá na statu quo, zaštiťuje se nezávislostí a suverenitou, ptejme se, zda stále ještě máme co do činění se státem demokratickým v evropském slova smyslu. Nemáme-li, není takového státu žádná škoda.