Naplní se očekávání všech států v Evropské ústavě?

Který jiný politik by byl schopen té rafinovanosti, aby svůj pulpit na závěrečné tiskové konferenci nechal udělat záměrně o několik centimetrů vyšší než řečnické pultíky svých partnerů?

Zbytnělost formy a obratnost argumentů jakoby v Římě občas překrývaly závažnost projednávaného tématu. Od padesátých let, kdy začaly vznikat základy dnešní podoby evropské integrace, se vršila jedna smlouva za druhou a stejně tak se v nich hromadily i pasáže politicko-právnického žargonu, s jehož chápáním mají občas obtíže i jejich autoři. Tu a tam zaznívající volání po zjednodušení bylo oslyšeno ? až doby, kdy se léta opakované sliby, že unie přijme mezi sebe země střední a východní Evropy, začalo stávat neodvratnou skutečností.

Myšlenka sepsat evropskou ústavu se jevila z mnoha ohledů užitečná. Idealisté se těšili, že vznikne text, který bude srozumitelný "ženám i mužům z ulice". Praktičtěji založení lidé předpokládali, že se podaří předchozí smluvní ujednání shrnout do jednoho dokumentu. A ještě mnozí politici chystané jednání viděli jako příležitost přešít unijní kabát, který vzešel z mrtvičnatého vyjednávacího maratónu v prosinci roku 2000 ve francouzském Nice.

Minulou sobotu v Římě se všichni dočkali, jistě ne výsledku, ale alespoň oficiálního startu debat na nejvyšší úrovni, jejichž výsledek by měl uspokojit zájmy, ambice a někdy i záliby všech. Z velkých očekávání se za zvláště příznivých okolností může zrodit historický dokument. Stejně tak ale platí, že konečný kompromis může všechny zklamat - bude-li jaký. Paradoxně právě možnost kolapsu jednání přiměla v minulosti politiky z některých nároků slevit a otevřít tak cestu k dohodě.

V politice se ale často vyplácí propočítat jako první tu nejhorší možnost. V případě římských debat o evropské ústavě by jí byl výlet do slepé uličky, kde by každý vykřičel své názory, aniž by se pokusil vyslechnout ostatní.

Co by následovalo po diplomatickém debaklu, se už někteří pokusili odhadnout. Nejjednodušší logická odpověď zní: nadále by prostě platila pravidla dohodnutá v Nice. Byl by tak sice po ruce způsob, jak v Evropské unii o pětadvaceti členech jednat dál, jen do každého dalšího jednání by se promítaly pocity ukřivděnosti a zklamání z předchozího nezdaru.

Kdo si slibuje, že v Římě vše nakonec dobře dopadne, by si měl důkladně prohlédnout metr, kterým své vyhlídky poměřuje. Pro debatu o evropské integraci je příznačné, že zhruba víme, kdy po druhé světové válce začala, ale těžko někdo může předpovědět, kdy a jak skončí. Proto i ti, co se těší, jak se státníci budou v Římě podepisovat pod ústavu unie, by si měli kus aplausu nechat do rezervy. Ústava, pakliže se na ní pětadvacet zemí dohodne, musí být ještě schválena všemi členy unie. U některých už je jisto, že souhlas musí zaznít v referendu, v jiných zemích, jako je třebas Česká republika, ještě není procedura jistá a jinde už vědí, že se spokojí s hlasováním v parlamentu.

Když se po roce 2000 schvalovala smlouva z Nice, museli irští voliči k urnám dvakrát, aby se z ní nestal je cár papíru. O podobném řešení se uvažuje i nyní, jen s tím rozdílem, že žádný z analytiků nechce ani pomyslet na možnost, že by většinové "ano" k evropské ústavě nezaznělo v některé z velkých zemí. Jediné, nač se při podobném pomyšlení bruselské věštkyně zmohou, je sdělení, že "potom by vznikl velký politický problém". Přeloženo do srozumitelnějšího tvaru, nastal by stav, kde by paniku umocňovala bezradnost a manévrování ve vzniklé slepé uličce by bylo, vlídně řečeno, nanejvýš obtížné. Kde hledat východisko ze situace tak spletité? Snad jen v letité zkušenosti, že politice se jen málokdy najde řešení, které by bylo bez rizika. A co když myšlenka evropské ústavy zůstane pro nejbližší léta mrtvou literou? Pokud se svět nevrátí k roku 1945 nebo dokonce před něj, tak možná, že nic tak strašného, jen nesplněný úkol zůstane politikům, kteří v Římě neuspěli, nebo jejich nástupcům.