Náhradní výživné

Myšlenka, že mocný státní aparát si na dlužníka došlápne snáz než nezletilec, se ovšem nesetkává s všeobecným pochopením. Diskutuje se například, zda stát, coby vymahač pohledávek, nepřijde zkrátka. Je pikantní, že s poukazem na sto miliard daňových nedoplatků kritizují zákon o náhradním výživném někteří naši liberálové, jestliže tato zákonná praxe platí například v liberálním Holandsku. A je mrzuté, že se praktická otázka, jak technicky pomoci těm, kteří mají zákon na své straně, stala předmětem pravolevého politického střetu. Ohled na potřebu dětí je přece ideologicky neutrální! Je-li neplacení výživného trestným činem, odpadá také diskuse, zda by v tomto případě stát svou angažovaností nezasahoval lidem nepatřičně do soukromého života.

Možnost, že by na pomoc dítěti neodpovědného rodiče zákonodárci rezignovali s odůvodněním, že stát neumí vymáhat vlastní zákony, lze těžko akceptovat. To, na čem se před občanem musí socialisti, konzervativci, liberálové či zelení shodnout, je myšlenka právního státu. Otázkou nemůže být, zda stát umí prosadit právo. Umět to musí. Řeší se jenom, jak poskytnout první pomoc dítěti. U nás ohroženému druhu, mimochodem.