Náhradní mateřství: smíme vše, co dovedeme?

Oba zdejší pokusy dopadly neúspěšně, byť každý jinak. V jednom případě se u přizvané ženy (říká se jí náhradní matka) ve 4. měsíci zjistilo, že dítě má těžkou vrozenou vadu. Náhradní matka se rozhodla pro interrupci. V druhém případě došlo ke sporu, jaký ani v zahraničí není výjimkou. Náhradní matka si dítě ponechala. Během těhotenství si totiž k němu vytvořila pozitivní citový vztah. - I když byly obě náhradní matky vázány smlouvou, kterou pak nedodržely, a předem přijaly odměnu, kterou nevrátily, pro soud byla ta smlouva neplatná. Podle našeho právního řádu je matkou dítěte ta, která je porodí.

Lze si však představit, že tato jednoznačnost zákona může být časem zpochybněna. Kdosi prohlásí, že zákonodárci nepřihlédli k možnostem technického pokroku medicíny a že i žena, která poskytla oplodněné vajíčko, tedy genom, je také svým způsobem matkou. Stávající právní normu lze pak novelizovat. - Naše odborná veřejnost zatím institut náhradního mateřství odmítá, ale jsou lékaři, kteří do toho mají chuť už dnes. Vede je k tomu altruismus? Anebo prométheovská pýcha? Těžko říci.

Zatím jde o zcela okrajový problém. Zmiňuji se o něm proto, že ilustruje cosi obecnějšího, co by nám podle mého názoru mělo dělat starost. V podobných případech, které sebou nesou dilema rozhodování, je zpravidla první, ba jedinou otázkou, co na to zákon. Nikoli, zda je to dobré nebo špatné, ale zda je to trestné. Podvojná platnost dvou normativních řádů, mravního a právního, i jejich subtilní vzájemný vztah, nejsou brány v úvahu. Orientace podle platného práva má nejen přednost před orientací etickou: ona ji prakticky vytěsnila. Legislativa je přitom věcí dohody, resp. parlamentní většiny, může se měnit. Absenci svědomí a jeho záměnu trestněprávní ostražitostí projevuje dnes kdekdo. Dobré je pak všechno to, co neodporuje paragrafům. Je to podobný úpadek, jako když svobodu, specifický atribut lidské existence, definujeme jako stav, kdy člověk nežije v manželství nebo není zavřený.

Institut náhradního mateřství oklešťuje pojímání dvou veledůležitých rolí, mateřské a otcovské, na jejich biologický podklad (na to jsme si už zvykli odjinud). Ale i ten biologický podklad ztrácí v matčině případě jednoznačnost, neboť dítě má pak vlastně matky dvě. Jedna mu dala genetickou informaci, tedy rodovou příslušnost, druhá ho nosila pod srdcem. Co to udělá v budoucnu s pojímáním rodičovství, není známo; asi nic dobrého.

Pro nás v Česku je to zatím exotikum. Ale etické problémy, před něž nás staví překotný rozvoj medicíny a biotechnologií, by měly naši pozornost mobilizovat. Nejsou jediné svého druhu. Např. téma násilí, ať teroristického, vykořisťovatelského či jiného, sem patří též, ale tam máme, doufám, teoreticky jasno. Tam totiž dovedeme odlišit dobro od zla, problémem je spíš naše bezmoc vůči zlu. U témat bioetických se to musíme teprve učit, ten rozdíl tam nebývá vždy tak jasný. Jsou nám podnětem k přemýšlení a kladení otázek. Třeba otázky, co je vlastně člověk a jaké je jeho bytostné určení a smysl jeho života. Anebo otázky, zda to, co technicky dovedeme, také smíme.