Nad dánským NE euru nemá Evropa proč plakat…

Už před čtvrtečním dánským referendem o začlenění země do systému společné evropské měny bylo jasné, že plus mínus nějaké to procento, Dánové jsou rozděleni zhruba napůl. Zároveň bylo jisté, že obě poloviny jsou natolik rozhodnuty stát za svými názory, že byla očekávána velmi vysoká účast v referendu, což pak výsledky 90tiprocentní účastí jen potvrdily. Těsné vítězství odpůrců eura v poměru 53 ku 47 mi procentům ovšem na rozdělení Dánů na ony dvě poloviny vůbec nic nezměnilo a navíc, odborníci se už předem spíše přikláněli k názoru, že odpůrci zvítězí.

Co je ovšem podstatnější, je skutečnost, že kurs eura vůči dolaru se po ohlášení výsledků referenda nijak nezměnil, tedy neoslabil. Jak je vidět, oživení ekonomik Eurozóny a nedávná společná intervence Evropské centrální banky spolu s Američany, Japonci a dokonce i s neeurozónovými Brity, mají větší váhu než ona pouhá dvě procenta, kterými se byť úspěšná, leč malá, dánská ekonomika podílí na celkovém hospodářském potenciálu Evropské unie.

Navíc, dánská koruna je už nyní mnohem těsněji svázána s eurem než například britská libra, takže pohyby kursu eura mají podstatný vliv i na její kurs, což si zjevně neuvědomují ani dánští odpůrci společné měny.

Dánský premiér Rasmussen tedy rozhodně neměl proč ronit slzy při vyhlašování výsledků, jen snad kvůli tomu, že nebyl spolu s vládou před referendem schopen té skeptické polovině vlastních obyvatel vysvětlit výhody společné měny natolik jasně, aby je přesvědčil. Nebyl jim ani zjevně schopen vysvětlit, že euro se už vlastně za necelé dva roky existence – a to ještě jen v podobě účetní jednotky, existující spolu s národními měnami Eurozóny – stalo další světovou měnou bankovních rezerv, spolu s dolarem a jenem a to podílem 16%, což i přes čtvrtinové oslabení od zavedení není vůbec špatné a jestli a až Evropa odhodí kazajku dosavadní hospodářské malátnosti a začne se od Ameriky opravdu učit a také jí dohánět, pak bude i euro silnější.

Rasmussen ovšem možná ronil krokodýlí slzy, neboť jistě věděl, že odpůrci eura jsou opět téměř napůl rozděleni na krajní pravici a krajní levici a že tedy jeho sociálnědemokratická vláda zůstane u moci, neboť jí nemá kdo nahradit. Tu také v referendu podporovala i média a většina podnikatelů a průmyslníků, pro které – vzhledem ke skutečnosti, že Dánsko většinou obchoduje se zeměmi Eurozóny -- by bylo zavedení eura velmi praktické a odstranilo by rizika změn měnových kurzů.

V referendu však zjevně šlo o něco jiného – o důvěru v poněkud překotnou integraci Evropské unie posledního desetiletí, o federalizační snahy některých evropských politiků a o nejistoty obyvatel patnáctky ohledně přiměřeného zachování národních identit a míry hospodářské i politické suverenity v takovém federalizovaném celku, což ostatně nejlépe vyjadřují už léta Britové a právě jejích severští příbuzní v Dánsku a Švédsku a ostatně také Norové, kterým se – zjevně z podobných důvodů – zatím nechce ani do unie. Na tom mnoho nezmění ani skutečnost, že euro od ledna bez referenda zavede hospodářsky slabé Řecko, které doufá, že si tím polepší.

Zmíněné obavy Rasmussen ostatně vyjádřil velmi dobře, když prohlásil: „Mnoho, mnoho lidí zde i v jiných evropských zemích je poněkud nejistých ohledně toho, kde jsou hranice mezi tím, co je Evropa a co jsou národní zájmy. A možná by nyní naším příspěvkem mohlo nyní být konstruktivním způsobem něco do této diskuse přispět.„ Tolik dánský premiér Rasmussen.

K výsledkům dánského referenda se už vyjádřilo mnoho evropských politiků i představitelů unie a zazněly tóny od bagatelizování výsledku v Bruselu a ke zdůraznění, že to nic nemění na budoucím rozšiřování unie, až k obavám o další budoucnost evropské integrace. Jisté je také, že se radují britští euroskeptikové, zatímco Švédové zatím podobné referendum v dohledné době nechystají.

Ano, integrace kontinentu není jednoduchá věc a z dějin je dobře známo, že zažití takové převratné skutečnosti trvá generace. Je také jasné, že zavedení eura je v rámci této integrace velmi prospěšné, i když možná – coby poslední velký projekt období před pádem komunismu a změnou perspektiv světa i Evropy -- poněkud uspěchané.

Uspěchanější jsou však rozhodně úvahy některých politiků unie, například Joschky Fischera, o nutnosti dalšího prohlubování a federalizování unie zároveň s rozšiřováním, neboť jejich uskutečnění by Evropu více rozdělilo než sjednotilo.

Ano, společná zahraniční politika a obrana, jednotné zákonodárství a samozřejmě společný jednotný trh a jednotná měna. Ani to však pro mnoho obyvatel integrující se Evropy není – jak ukázali Dánové – úplně samozřejmé a zavání to naopak opět uspěcháním jinak velmi prospěšného procesu.

Z toho všeho jen plyne, že Patnáctka potřebuje veřejnou občanskou diskusi o tom jak dál jako sůl a je potěšitelné, že to – i když pozdě -- uznal právě dánský premiér. Pokud ovšem zaškobrtnutí jeho země na euru takovou diskusi nyní vyvolá, bude to výhra nejen pro něho, ale především pro celou Evropu. A jelikož se zdá, že tomu tak bude, není už vůbec proč ronit slzy.