Na zaznamenání všech vzpomínek nebude čas nikdy, říkají autoři k výročí Příběhů 20. století
Příběhy 20. století byly od počátku ojedinělým projektem. A také projektem odvážným, protože se hodně vymykaly běžnému mediálnímu obsahu, který z velké části tvoří popis událostí jepičího trvání a z části, bohužel, popis úplných banalit. Příběhy 20. století jsou jiné. Nic neztrácejí na aktuálnosti, či chcete-li naléhavosti, a zabývají se těmi nejpodstatnějšími věcmi. Vyprávějí o odvaze a zbabělosti, charakteru a nemorálnosti, životu a smrti.
„Na zaznamenání všech vzpomínek nebude čas nikdy. A potřebujeme zaznamenat stovky dalších lidí, které jsme si nakontaktovali. Máme před sebou strašně moc práce,“ říká v úvodu Interview Plus Mikuláš Kroupa, jeden z dvojice tvůrců pořadu Příběhy 20. století.
Tím druhým je Adam Drda, který vysvětluje, jak se k natáčení jedinečných výpovědí lidí dostal: „Mě na tom projektu lákalo to, že jsem měl pocit, stejně jako Mikuláš, že příběhy lidí, o kterých vysíláme, jsou představovány velice málo a stručně. Vždy se objeví jen třicetivteřinový klip s jejich výpověďmi. A nám přišlo, že je důležité dělat rozhovory s těmi lidmi, které by zachytily celý jejich život,“ říká Adam Drda s odkazem na historické pořady, ve kterých se objevují pamětníci spíše jako doplněk. Příběhy 20. století jsou v tomto jiné, protože zaznamenávají především příběhy těchto lidí.
Každý ten příběh člověka podle mého soudu srazí na kolena. Vždycky, když odevzdám dokument, tak se tak jako nadechnu a potřebuji aspoň den se od toho příběhu odpoutat. Mikuláš Kroupa
Je pořád co vyprávět?
Mikuláš Kroupa připomíná, že pořad Příběhy 20. století se sice vysílá 10 let, ale Paměť národa se tématu věnuje už 15 let. Za tu dobu se podařilo zaznamenat tisíce výpovědí. Nedá se tedy říct, že všechna důležitá témata ve vyprávění už byla odvysílána?
„Uvědomil jsem si, že kdybych tady zastavil na ulici člověka, tak by byli lidé překvapení, jaké má za sebou osudy,“ odpovídá Kroupa.
Za chvíli budeme přemýšlet nad tím, jak nahrát pamětníky převratu a devadesátých let, které nikdo nikdy neoslovil, protože všichni měli dojem, že je to včera. A že je na to strašně času. A není. Adam Drda
„Za těch 10 let se toho hrozně moc změnilo, my jsme začali natáčet lidi, kteří si pamatují padesátá léta a válku,“ říká Adam Drda a dodává: „Člověk má pořád pocit, že různé historie z normalizace jsou nedávno. A já jsem si teď procházel seznam signatářů Charty a zjistil jsem, že dvě třetiny těch důležitých lidí už tu nejsou.“
„Co jsem si všiml, a připadá mi důležité, že najednou jsou daleko více ochotní vypovídat ti, kteří nás také velmi zajímají – kteří byli před rokem 1989 v komunistické straně, různí funkcionáři, agenti StB. Mám pocit, jako by ti lidi ztratili obavu o tom mluvit, protože před deseti lety to byla větší společenská ostuda než dnes,“ říká Adam Drda.
Jaká je paměť našeho národa?
Paměť je subjektivní záležitost každého z nás. Jak moc lze paměti národa, myšleno obecně, věřit? „Pokud jde o to, zda jsou příběhy věrohodné; samozřejmě ty příběhy jsou ověřitelné ve faktografickém základu. Když člověk vypráví, kde byl vězněn a co se mu dělo, tak se to dá vždy dohledat v archivech. Každá lidská vzpomínka, každý pocit je věc, kterou nejde ověřit. Proto vždycky říkám, že jsou to pořady o paměti. Jsme dokumentaristé, ne historici. 99 procent těch lidí samozřejmě nelže, nevymýšlí si. Ale paměť je taková, že každý víme, že když je nám 40, tak se velmi těžko vžíváme do toho, jaké to bylo, když nám bylo 20,“ vysvětluje Drda.
Historik může namítnout, že většinová společnost 20. století žila spokojeně. Ne všichni prošli vězněním a dramatickými, pohnutými osudy: „Ale přece dějiny nevypráví příběhy tzv. obyčejných lidí. Nás zajímá, abychom byli schopni reflektovat dějiny, chápat je a přemýšlet nad tím, co se stalo tím hybatelem dějin, tak nás právě zajímají lidé, kteří vstoupili to těch dějin, přijali nějakou roli a něco udělali,“ odpovídá Mikuláš Kroupa.
Jedním z témat je i to, jakým způsobem se historie předává dětem ve škole. Jak se shodují oba pozvaní, tak například Příběhy díky detailům, do kterých zacházejí, do učebnic nepatří: „Je hrozně důležité o tom s dětmi mluvit, ale tak, aby ty děti měly velmi otevřený prostor si udělat vlastní názor. Aby si dokázaly ten názor podložit konkrétními osudy a pochopit to 20. století přes nějaké konkrétní autentické příběhy,“ říká Mikuláš Kroupa.
Na speciálním webu Českého rozhlasu najdete vybraných 10 nejsilnějších Příběhů 20. století, které vybrali oba autoři. Dá se vybrat deset „nej“ příběhů?
„Já jsem vybíral příběhy, které mě z nějakého důvodu byly blízké. Musel jsem jich vybrat za sebe pět, což neznamená, že těchto pět je pro mě to jediné, zásadní. Vybral bych srovnatelných dalších pět, které by tam mohly být, a každý ten příběh pro mě byl důležitý a neříkám to jako formalitu. Bylo to těžké vybrat.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
