Na jihu Itálie ožívá dlouho zapomenutá Matera. V roce 2019 bude metropolí evropské kultury
V odlehlé provincii na jihu Itálie vystoupilo ze stínu dlouho opomíjené město Matera, známé svou podzemní architekturou.
Britské Financial Times připomínají, že se hlavní město chudé provincie Basilicata stane roku 2019 metropolí evropské kultury.
„Kristus tu pobyl jen chvíli,“ říkají místní lidé, aby vysvětlili zaostalost zdejšího kraje, „a nakonec se zastavil v Eboli.“
Město ležící na sever odsud je dějištěm stejnojmenného románu Carla Leviho z doby fašistické diktatury a stejně se jmenuje i film režiséra Franceska Rosiho.
Matera, která leží na pomyslném nártu italské „boty“, byla dlouho stranou pozornosti. Antičtí Řekové většinou jen pluli kolem, Římané se jen letmo podívali do zdejších hor, své pevnosti tu měli i Normani a moderní italský stát se ve 20. století o město dlouho moc nezajímal.
Za Mussoliniho byla provincie Basilicata daleké a barbarské místo vhodné leda pro vnitřní exil.
Když sem po válce přijel slavný italský politik a jeden z průkopníků evropské integrace Alcide de Gasperi, označil Materu za hanbu své země. Panovala tu chudoba, nemoci a nevědomost nehodná vyspělého světa.
„Kristus sem nikdy nezabloudil,“ napsal roku 1945 lékař, spisovatel a antifašista Carlo Levi, „protože tu není ani stopy po čase, duši, naději, rozumu, ani po dějinách.“
Uplynulo 70 let a Matera prožívá velkolepé znovuzrození, které korunoval loňský říjen, kdy město porazilo italskou Sienu, Ravennu a Perugii, ale třeba i bulharský Plovdiv v soutěži o titul evropské hlavní město kultury pro rok 2019.
Jeho architektonické památky jsou na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Dějiny Matery mají svůj ironický aspekt, protože její někdejší kletba se stala klíčem k její slávě.
Před 400 lety všichni zdejší lidé – bohatí i chudí, venkované i šlechtici – žili ve sklepích. Velkolepé fasády, vznosná podloubí a zdobné vchody vedly do podzemních prostor, za nimiž byly skalní útesy.
Od 18. století si střední třída budovala tak zvané horní město plné elegantních paláců a náměstí. Ze sklepení se staly brlohy chudiny.
Úmrtnost dětí tu dosahovala 44 % a vybavení domácností připomínalo neolitickou společnost, která se kdysi usazovala ve zdejších měkkých skalách. Lidé, kteří tu žili, nevěděli o vnějším světě skoro vůbec nic a představovali si, že to všude vypadá stejně jako u nich.
Italská vláda nechala v 50. letech minulého století tyto podzemní prostory vyklidit, jejich obyvatelé přesídlili do nových předměstí na povrchu a jejich někdejší obydlí byla 20 let prázdná.
V polovině 60. let sem přišli filmaři a režisér Pier Paolo Pasolini natočil své Evangelium svatého Matouše v místech, která vypadala jako nedotčená moderním světem.
Na konci 80. let se sem život vrátil, protože si obyvatelé Matery a zejména podnikatelé uvědomili, že opuštěná místa mají své nenapodobitelné kouzlo.
Dnes tu najdeme malé i větší penziony. Čtyřhvězdičkový hotel Le Grotte della Civita zabral několik bývalých sklepních domů a opuštěnou kapli, kde se nyní podává snídaně.
Ale v jihoitalské provincii Basilicata není jen podzemí města Matery. Zdejší pobřeží Tyrrhénského moře je sice krátké, ale krásné. Velkolepé hory se tlačí až k moři a pobřežní silnice se vine mezi strmými mysy a skrytými zátokami.
Když už máte dost dopravních zácp a předražených turistických center na italském pobřeží, stačí, když zajedete pár kilometrů na sever a můžete se v Basilicatě zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu.
Když se vrátíte do Matery, můžete se vydat do některého ze 150 podzemních chrámů za městem, které připomínají včelí plástve.
Asi nejkrásnější z nich, La Cripta del Peccato Originale, neboli krypta prvotního hříchu, je něco jako Sixtinská kaple podzemních kostelů. Byla objevena až roku 1963 v odlehlé rokli, kde se skrývaly nástěnné malby z první poloviny 9. století.
Mniši opustili toto místo v době arabského vpádu kolem roku 851 a dalších 1000 let ho užívali jen pastýři, kteří tu v noci ustájili svá stáda.
Fresky, které v mihotavém světle svící vypadají, jako by se pohybovaly, jsou nádherné biblické výjevy, v jejichž stylu se mísí byzantské a latinské tradice.
Mladý a bezvousý Bůh tvoří svět, s lítostí se dívá na Adama a Evu, zakrývající si fíkovými listy intimní místa, a svatý Petr drží klíče od nebe. A tam, mezi archanděly a apoštoly, je malý Ježíšek v náručí krásné Panny, která se na těchto starých zdech vznáší jako zjevení.
Kristus se zřejmě do Basilicaty přece jen dostal, uzavírá poeticky své cestopisné zastavení britský list Financial Times.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
