Na české poměry hladká volba vedení Poslanecké sněmovny

To bylo mimochodem v době, kdy tvořily koalici středolevé strany pod vedením ČSSD. Také ona tehdy obsadila funkci předsedy a s tehdejší opozicí to nijak neřešila. Její současný povzdech na tím, že koalice nebyla velkorysá nemusí být tedy brán úplně vážně, i ČSSD využila v minulosti své hegemonie a nejvyšší poslanecké křeslo bez diskusí obsadila. Ale přece - něco je nyní možná přece jen jinak.

Volební i parlamentní matematika totiž umožňuje poněkud jiný pohled. Především – ČSSD tentokrát volby vyhrála a byť nesestavuje vládu, disponuje v Poslanecké sněmovny největším počtem poslanců. ODS jich má o něco méně, přibude k tomu ale řada ministrů a také předseda vlády. Pokud koalice prosadí tzv. klouzavý mandát, k čemuž ale zřejmě bude potřebovat i hlasy opozice, stane se tak doslova. Nicméně dále platí, že ODS volby nevyhrála.

Jenže, počítejme dále: ODS, která získala pětinu hlasů voličů, obsadí hned dvě nejdůležitější ústavní funkce. Když k tomu připočítáme předsedu Senátu a zřejmě musíme i prezidenta, kterého ODS zvolila a se kterým se po rozchodu opět sbližuje, pak strana, která získala dvacet procent hlasů voličů a volby ani nevyhrála, bude mít všechny nejvyšší ústavní činitele. To je opravdu na poměrný systém trochu nepoměr. Za této situace by možná přece jen bylo politicky kulturnější, kdyby místo předsedy Poslanecké sněmovny bylo přenecháno jiné politické straně.

ČSSD nicméně tomu nepomohla, když navrhla koalici na tuto funkci poněkud problematického Lubomíra Zaorálka, předního reprezentanta stranické politiky, a trvala na tom. Kdyby navrhla s předchozí argumentací někoho politicky více konsensuálního, nedalo se to zase tak jednoduše odmítnout.

Každopádně je dobře, že počet místopředsedů byl snížen, představa, že každá politická strana musí mít svého místopředsedu, byla vždy problematická. Kdyby v Poslanecké sněmovny bylo osm stran, což letos bylo reálné, mohlo by být osm místopředsedů. Stěží by přesvědčovali, že mají tolik agendy, když jedinou funkcí místopředsedy je zastupovat předsedu.

Přesto snížení je také problematické, když bylo zdůvodněno jen tím, že ve vedení Sněmovny nemá být reprezentant KSČM. Je otázka, proč vlastně. Kdyby bylo jasně řečeno, že ne všechny menší poslanecké kluby mají nárok na předsedu a ty menší se mají shodnout na společném reprezentantovi ve vedení, bylo by to něco jiného. Jenže proč právě KSČM nesmí být ve vedení, když jinak tam jsou všichni?

Někteří otevřeně argumentují, že je to proto, že KSČM je prý nedemokratickou stranou. Ano, jsou pochybnosti o tom, že je standardní stranou, protože se dostatečně nedistancovala od své předchůdkyně, totalitní KSČ. Jenže pokud KSČM ve Sněmovně zasedá a nebyla podle zákona zakázána, či rozpuštěna, pak je velmi zvláštní takovou stranu nazývat nedemokratickou a jednat podle toho. Dalo by se skoro říci, že právě toto je spíše nedemokratické.

Daleko logičtější by tedy v tomto případě byl návrh, se kterým vystoupil sociálně demokratický poslanec David Rath, aby místopředsedové byly jen dva. Ještě více by se tím ušetřilo, na platu, požitcích, automobilu, řidiči a kanceláři a mělo by to logiku. Jeden by byl za koalici, druhý za opozici a obě strany by se musely dohodnout, koho do této funkce nominují. Pak by koalice ve spolupráci s částí opozice, ČSSD, mohla i vyloučit komunisty a nedalo by se proti tomu nic namítat, protože by to bylo v souladu s obecným principem. Ale v situaci, kdy se přistoupí na dosti problematické poměrné zastoupení a jedna strana se z toho vyloučí, nedá se to dost dobře obhájit.

Často se teď klade otázka, jaká bude po tomto intermezzu spolupráce rodící se vládní koalice s opozicí. Nemusí být na jedné straně vlastně žádná. Koalice disponuje pohodlnou většinou a své návrhy může bez problémů prosadit. Většinu sice nemá v Senátu, ale ten přesto zůstává pravicový, a jeho případné veto je také možné bez problémů přehlasovat. Může to ale samozřejmě být i jinak. Předně – koalice přece jen nedisponuje ústavní většinou. A některé reformy se bez ústavních zákonů neobejdou.

Stejně tak by se bez konsensu s opozicí neměly obejít některé zásadní reformy, které by měly mít platnost více volebních období, jako je například reforma penzijní. Bylo by snad trapné, kdyby takovou reformu příští vláda měla zase rušit.

A v neposlední řadě, může se stát, že v koalici může nastat rozpor nad některými programovými otázkami a pak se nabízí například účelová spolupráce dvou vládních stran a jedné opoziční. Je otázka, jestli k něčemu takovému dojde a zda-li to nebude přímo ošetřeno koalicí smlouvou.

Hlavní zprávou dne nicméně zůstává, že Poslanecká sněmovna má své vedení a vláda Jana Fišera, s přídomkem úřednická, může začít, lidově řečeno, stříhat metr. Nová koalice by s ustavením své vlády neměla otálet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.