My jsme to nebyli

V těchto dnech před 50 lety ovšem padlí hrdinové ještě nebyli padlí, v ulicích Budapešti panovala radostná nálada povstání nabíralo dech. Rozuzlení přišlo o něco později. Mezi přítomnými cizími hosty v Budapešti nechyběl zástupce Ruska, předseda Rady federace Sergej Mironov. Přivezl na oslavy a dal k dobru prohlášení horní komory Státní dumy schválené zvlášť pro tuto příležitost. Teoreticky deklarace měla plnit funkci jakési omluvy, prakticky však o skutečné roli Moskvy v potlačení revoluce z roku 1956 není ani zmínka. "Touha maďarského národa po svobodě," čteme v textu, "jeho odhodlanost ubránit své právo na rozhodování o vlastní budoucnosti vyústily v četné lidské oběti." A heleďme, tak to se tedy stalo v Maďarsku před půl stoletím!

Tak neopatrně, bezhlavě toužili Maďaři po svobodě, že jejich touha vyústila v četné oběti! Něco na způsob nehody. Text prohlášení se stává čím dál tím zajímavější. "Na politické mapě světa již dávno neexistuje stát, jenž měl co dočinění s maďarskou tragedií. Ruská federace neodpovídá za činy sovětského vedení. Avšak pocit vlastní cti a důstojnosti nás nutí sdílet v duši mravní odpovědnost za některé stránky naší minulosti. Chceme věřit, že současná maďarská společnost náležitě docení upřímnost naší lítosti nad tím, co se stalo v Maďarsku v říjnu, listopadu roku 1956." Tak tedy dnešní Rusko za nic neodpovídá. Je to zvláštní. Vždyť tento stát je uznán všemi jako právní nástupce Sovětského svazu. Právě proto zdědilo Rusko místo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN a sovětské majetky v cizině, právě z povinnosti dědice splácí sovětské dluhy. Rusko si vrátilo sovětskou hymnu a ruská armáda - rudou hvězdu.

O plíživé rehabilitaci Stalina a KGB darmo mluvit. Jaképak "některé stránky minulosti" pociťuje tak úkorně kolektivní duše Rady federace? Jaké "náležitého docenění" očekávají senátoři za svou výsměšnou "bumážku" sepsanou Ezopovým jazykem? Není nazbyt, budeme muset připomenout ony "některé stránky" rusko-maďarských dějin. Maďarské revoluci těsně předcházely události v Polsku, kde po krvavém potlačení demonstrantů v Poznani k moci ve straně a ve vládě přišel Wladyslaw Gomulka. Chruščov okamžitě uvedl sovětská vojska v Polsku do stavu bojové pohotovosti, ale v poslední chvíli zrušil vojenský zásah ujištěn Gomulkou , že Polsko nevystoupí z Varšavské smlouvy a nebude požadovat stažení sovětských vojsk. 23. října 1956, den po návratu Gomulky k moci, na náměstí před budapešťským parlamentem se srotil stotisícový dav, k němuž promluvil Imre Nagy.

Jeho sliby byly mnohem skromnější než požadavky demonstrantů, avšak vlna lidového nadšení už ho nesla na svém hřebenu. Nemohl vzdorovat svému osudu. Večer téhož dne Budapešťané strhli Stalinův pomník, do města vtrhly sovětské tanky, ÚV strany zasedal celou noc.

Jak vyplývá z nedávno zveřejněných dokumentů, pozdě večer 23. října v Moskvě také zasedalo Předsednictvo ÚV. Chruščov se vyslovil pro okamžitý vojenský zásah, návrh byl podpořen všemi s výjimkou Mykojana. Ráno bylo v Budapešti oznámeno, že Imre Nagy byl jmenován předsedou vlády. Tentýž den z Moskvy přiletěl zvláštní tým složený z Anastáze Mykojana, Michaila Suslova a tehdejšího předsedy KGB Ivana Serova. V Budapešti se k nim připojili sovětský velvyslanec Jurij Andropov a 3. tajemník vyslanectví Vladimír Krjučkov.

Oba dva později stáli v čele KGB. Imre Nagy dokázal přesvědčit nezvané hosty o své schopnosti neutralizovat pohyb maďarských mas a minimalizovat jejich požadavky. Argumentoval nutností "vyjít vstříc lidovému hnutí a národním touhám, aby komunisti mohli toto hnutí ovládnout, rozbít kontrarevolucionáře, a tím i zachránit lidově demokratické zřízení." Události mezitím nabíraly živelní spád, staré mocenské struktury byly nahrazeny revolučními výbory. Ke konci října se demokratická revoluce v Maďarsku stala hotovou věcí. Stále hlasitěji zazníval požadavek stažení všech sovětských vojsk z Maďarska. 30., 31. října ruské tanky opustily Budapešť. Zavládlo ticho před bouří.

V těchto dnech, v rozhlase a v novinách, zveřejnila Moskva prohlášení o základech vzájemných vztahů SSSR se socialistickými zeměmi. Události v Maďarsku byly kvalifikovány v prohlášení jakožto "spravedlivé a pokrokové hnutí pracujících", ke kterému, žel, se přimísili reakcionáři. Sovětská vláda vyjadřovala ochotu dokonce posoudit otázku pobytu svých vojsk na území jiných členů Varšavské smlouvy. Prezident Spojených států Eisenhower, když byl zpraven o moskevském prohlášení, upadl do stavu euforie a nabídl na oplátku stáhnout americké síly ze Západního Německa. "Pokud Sovětský svaz bude uskutečňovat proklamované záměry," řekl Eisenhower tentýž den v rozhlasovém poselství, "svět se stane svědkem gigantického skoku vpřed ve směru spravedlnosti, důvěry a porozumění mezi národy."

Tento zářivý vývoj událostí překazily dvě okolnosti: za prvé - Suezská krize, která propukla zrovna v těchto dnech před 50 lety, za druhé - oslepující euforie, která znemožnila Spojeným státům zaujmout aspoň trochu nátlakovou jednoznačnou pozici. Návrh rezoluce k maďarským událostem byl předložen k hlasování v Radě bezpečnosti OSN s beznadějným zpožděním a byl okamžitě vetován sovětským zástupcem. Neslaná nemastná reakce Washingtonu a válka na Blízkém východě, odpoutávající pozornost světa od Střední Evropy, přesvědčily Moskvu o tom, že se zásahu Západu obávat netřeba. Na úsvitu 4. listopadu sovětské tanky znovu vstoupily do Budapešti. Podivná napůl výhružná omluva Ruska ukazuje, že tehdejší poučení zůstává poučením i dnes.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .