Může být politická strana hloupá?

8. červenec 2004

Není radno užívat na veřejnosti slova jako hloupost, hloupý, hlupák. Mluvčí tu vždycky vyvolá podezření (a často právem), že vyslovil pohrdavý odsudek, čímž projevil hned dvě z hlavních neřestí: zlobu a pýchu. Jak ale jinak vyjádřit to, co znamenají?

Nejprve vysvětlím, co jimi chci říci. Nemíním tím neinformovanost, naivitu, prostomyslnost, nedostatečnou rozumovou vyspělost. Dítě není hloupé, nezkušený začátečník také ne. Titul hlupáka zaslouží ten, kdo sice projevil některý z uvedených nedostatků, ale v situaci, kdy (zaprvé) se měl zachovat opačně a (zadruhé) kdy se opačně, tj. chytře, zachovat mohl, pokud by vynaložil úsilí, jehož byl jinak schopen. Jako hlupák se zachoval například pověstný myslivec, který byl důvodně rozezlen na pytláky, ale střelil po náhodně projíždějícím autě, protože si myslel, že jsou to oni, a dokonce v něm usmrtil člověka. - Nemyslím, že se hloupostí vyznačují jen ti druzí. I já jsem se někdy zachoval jako hlupák.

Co když se politická strana, která má ve vládě předsedu a většinu ministrů, zachová tak, že z rozhodnutí svého ústředí vyvolá vládní krizi, pád vlády, a není vyloučeno, že dojde k předčasným volbám, v níž ona ztratí značné procento voličských hlasů? A když se přitom toto všechno dalo předem předvídat? - Připomenu, že měla příležitost se poučit, protože se jí stal velmi podobný lapsus rok předtím při prezidentské volbě. Můžeme po takových zkušenostech nazvat takovou stranu hloupou?

Mám k tomu tisíc chutí. Potíž je v tom, že charakteristiky jednotlivce nemůžeme jen tak bez dalšího přenášet na skupinu, tedy ani na politickou stranu. - Pozor: nechci rezignovat na vypovídací hodnotu slov jako hloupost, hloupý, hlupák. Říkají nám totiž něco důležitého. Ale ve skupině, tedy i ve straně, je to prostě jinak.

ČSSD sama od sebe rozhodla tak, že si podstatně nařízla větev, na níž sedí. Důsledek nezvážila, ač se při vynaložení nevelkého úsilí dal předvídat. Přitom je nanejvýš pravděpodobné, že kdyby se členové jejího vedení podrobili odbornému vyšetření, zjistil by se u nich - snad až na nepatrné výjimky - přinejhorším průměrný intelekt. Proč tedy to rozhodnutí se zničujícím dopadem? Asi proto, že ve straně nefunguje mechanismus vyjádřený známým úslovím "více hlav - více rozumu". Možná, že tam dokonce funguje mechanismus právě opačný.

ČSSD je frustrovanější než jiné strany. Prohlašuje se za levicovou a cítí se tak. Ale neutěšený stav naší společnosti lze napravit způsobem, který levice ve svém tradičním repertoáru nikdy neměla. Levice neumí snižovat mandatorní výdaje, zavádět školné atd. Přemýšliví členové ČSSD se tak ocitají ve stavu, jemuž se říká kognitivní konflikt. V daném případě jde o konflikt mezi identitou a realitou. Ten je zdrojem nejistoty, týkající se samotného programového směřování strany.

Vyřešit tento problém, to by chtělo víc hlav a víc rozumu. Jenže v ČSSD se prosadila nepsaná zásada rozpor neřešit. Pokud tam na něj přesto narazili, uvízli v jalové polemice: na jedné straně sliby dané voličům a na druhé straně nezbytné reformy. - Mnozí sociální demokraté vytýkali předsedovi, že neumí komunikovat. Svedli na něho svůj vlastní handicap: ČSSD jako celek nebyla schopna vytvořit prostředí pro normální svobodnou vnitrostranickou komunikaci.

Netvrdím, že jiné strany to umějí líp. Ale se svou identitou mají zatím méně problémů (s výjimkou Unie svobody, ta je na tom v tomto směru podobně jako ČSSD). A sociální demokracie jakožto nejsilnější vládnoucí strana je na rozdíl od těch ostatních v situaci obtížné zatěžkávací zkoušky.

Viděno zvenčí, zachovala se mimořádně hloupě. Ale ne proto, že by to byla strana hlupáků, nýbrž proto, že je rozpolcena v samé své podstatě, lze-li tak říci. Ostatně podobným způsobem jako její expředseda na Vysočině. Však se mu také dařilo jeho stranu svými vlastními neurotickými výtvory reinfikovat.

ČSSD možná podstoupí šokovou léčbu, jejíž výsledek je však nejistý. Myslím, že by spíše potřebovala psychoterapii.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio