Multikulturní Římská říše úspěšně integrovala cizince. Ale nebylo to snadné
Někdejší Římská říše, územně jedna z nejrozsáhlejších říší v dějinách Evropy, byla všechno jiné, jen ne národnostně stejnorodá. Dnešní terminologií bychom ji nejspíš nazvali „multikulturní“.
Její síla přitom nevycházela z potlačování četných národností, ale z jejich úspěšné integrace, píše rakouský list Der Standard. Tato integrace ale rozhodně nenastala přes noc.
V roce 91 před naším letopočtem ještě neexistovaly mapy v takové podobě, jakou známe dnes.
Kdybychom ale takovou mapu měli k dispozici a kdyby na ní byla vyobrazena Římská říše, připomínala by koberec plný záplat. Poblíž západního pobřeží se nacházel Řím jako mocenské centrum, kolem něj prstence městských států a teritorií. Na severu žili mimo jiné Etruskové a Umbrijci, na jihu Lukánci, Kampánci a řečtí kolonisté.
Ilegální přistěhovalci starověku
Většina těchto národů požívala formální nezávislosti, ve skutečnosti ale byla s Římskou říší provázána řadou smluv. A ty byly většinou výhodné pro Imperium Romanum, jak zněl latinský název tohoto státního útvaru. Už méně výhod ale přinášely druhé straně.
„Být spojencem Říma znamenalo především povinnost poskytovat dostatek vojáků,“ vysvětluje v rozhovoru pro rakouský deník italská historička Loredana Cappellettiová, která působí na Vídeňské univerzitě. Ostatně, právě díky podpoře svých spojenců bylo impérium schopné vést několik úspěšných dobyvačných válek.
Vzhledem k tomu, že vojáky museli poskytovat spojenci různých národností, bylo velmi různorodé také složení armády Římské říše. Bok po boku tak spolu žili a společně bojovali muži různých národů a etnik. Vzájemně se učili jazykům, kterými mluvili. Rovnoprávní ale rozhodně nebyli.
Válečnou kořist si mezi sebou rozdělovali výhradně římští vojáci. Jejich spolubojovníci z řad spojenců nedostali nic – a museli si navíc platit svou vlastní výstroj. Mnozí z nich byli zemědělci a kvůli válečným tažením nemohli obdělávat svá pole. A v důsledku toho trpěli hladem, popisuje Der Standard.
V Římě se ale zchudlí sedláci usadit nesměli. Ilegální přistěhovalci bývali z hlavního města říše vyhošťováni. Stejně tak nepřicházelo v úvahu, že by mohli příslušníci národnostních menšin uzavřít manželství s Římany respektive Římankami. Smíšené svazky byly zakázané. Nepřekvapí proto, že se touto dobou, tedy v roce 91 před Kristem, začaly v říši šířit nepokoje. Podle historičky Loredany Cappellettiové za to mohl konzervativní postoj tehdejší římské aristokracie a její krátkozraký pohled na svět.
Spojenci Říma dlouhá léta žádali rovnoprávnost, tu jim ale mocenská elita odpírala. A když v roce 91 před naším letopočtem jistý Marcus Livius Drusus, který byl právě zvolen lidovým tribunem, začal mluvit o rozšíření občanských práv na příslušníky jiných národů, stal se krátce poté obětí atentátu.
Válka o občanství
Pomyslný pohár trpělivosti spojenců v tu chvíli přetekl. Došlo ke krvavým povstáním a masakrům římských občanů. Vypukla „bellum sociale“, neboli občanská válka. Podle historičky Cappellettiové není pochyb o tom, že tento konflikt představoval zásadní zlom v dějinách antiky. Římané, kteří na něco takového nebyli vůbec připraveni, museli spolknout několik hořkých pilulek v podobě vojenských porážek. A na podzim roku 90 před Kristem tehdy ještě mladému impériu hrozil zánik.
Vládci v Římě zareagovali chytře a pragmaticky. Přijali zákon, který dosavadním zahraničním komunitám umožnil získání římského občanství – a tím pádem zisk všech občanských práv. Až donedávna se přitom historici domnívali, že tento zákon se vztahoval pouze na ta města a obce, které zůstaly po celou dobu války věrné Římu.
Loredana Cappellettiová a její spolupracovníci ale na základě tříletého výzkumu, během kterého analyzovali stovky dobových pramenů, došli k jinému závěru: Zmíněný zákon platil i pro povstalce.
Mnozí z rebelů nabídku rovnocenných občanských práv rádi přijali, většina z nich ale dál pokračovala v boji proti mocenskému centru. Římanům se však přesto podařilo obrátit průběh války ve svůj prospěch a přešli do ofenzivy. V roce 88 před Kristem povstalci kapitulovali.
Počátek římské tolerance
Politické elity v Římě si ale z konfliktu zjevně vzaly ponaučení: všem národům na jih od řeky Pád byla udělena občanská práva. Impérium navíc uplatňovalo pozoruhodně citlivý přístup vůči svým novým občanům. Ti sice museli převzít římské zákony, ale zároveň zůstaly zachovány mnohé lokální správní a politické struktury.
Zásadní událostí při šíření římského občanství byla spojenecká válka v letech 90 až 88 př. n. l., v níž italští spojenci povstali proti Římu. Na jejím konci obdrželi občanství, na základě zákona Lex Plautia Papiria, všichni svobodní Italové (s výjimkou Předalpské Galie).
V roce 212 pak císař Caracalla vydal edikt Constitutio Antoniniana, jímž udělil občanství všem svobodným mužům v říši.
Zdroj: Wikipedia
Římané připustili také velkou rozmanitost, co se týká jazyků. V mnoha městech a obcích se ještě ve druhém století našeho letopočtu mluvilo řecky. Ostatně, řečtinou jsou dodnes silně ovlivněny některé dialekty, které se vyskytují v italském regionu Apulie.
Římské zákony byly novým komunitám předány ve formě popsaných bronzových tabulí. A ty silně odrážejí místní zvyky, upozorňuje ve Vídni působící italská historička Loredana Cappellettiová.
Názorným příkladem je podle ní bronzová tabulka s komunálními zákony z městečka Tarent v kraji Apulie. I to bylo dříve řeckou kolonií. Na zmiňované tabuli se mimo jiné píše o tom, že místní magistrát má právo financovat veřejné slavnosti z pokut.
Švýcarsko odmítlo nepodmíněný příjem pro všechny. Německý prezident Joachim Gauck se nebude ucházet o prezidentský mandát. Donaldu Trumpovi vyjádřil podporu předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan. Připravila Šárka Daňková.
Něco takového přitom nebylo dovoleno na žádném jiném místě po celé Římské říši. „Zdá se tedy, že impérium v tomto případě jednoduše trochu přimhouřilo oko,“ čteme na stránkách rakouského listu Der Standard.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
