Mrtví úředníci

Problém podobných zpráv je v tom, že je nelze ani přehlédnout, ani pochopit. Svým obsahem jsou drastické, alarmující, svou četností pak všední. Liší se pouze místem, kde k atentátu došlo, a počtem obětí. Podle radikálů se jedná o svatou válku proti západním křižákům a jejich iráckým agentům, za které považují kohokoli, kdo spolupracuje s prozatímní vládou. Probíhající vraždění lidí je ovšem silným argumentem pro přítomnost amerických vojáků a jejich spojenců v zemi. Jedná se o bludný kruh násilí, problém, který nemá racionální řešení ani představitelný konec.

Tolerovat atentátníky nelze, bylo by to totéž, jako tolerovat zločinnost. Na druhé straně ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by bylo možné je porazit. Nevede se válka a není mír. Není s kým vyjednávat, není jak dojednat příměří. A stále umírají další lidé. Američanů už zemřelo půl druhé tisícovky a ztráty mezi Iráčany se odhadují na desetitisíce. Nad tou spoustou mrtvých se hovoří o dani za svobodu a demokracii, anebo o ropném prokletí. Mluví se o fanatických ideologiích, anebo nemilosrdné touze po zisku. Ať už se ale situace v Iráku vysvětluje jakkoli, každý den někdo ztrácí své blízké, lidi, které měl rád. Ve svém zármutku pozůstalí zjišťují, že svět není bezpečným místem pro obyčejného člověka, že si v něm mohou libovat leda fanatici, vojáci, byznysmeni a politikové. Nebude snadné je přesvědčit, že se mýlí. Protože se nejspíše nemýlí.